5 nejdrsnějších herců z Francie!
11.05.2018
Francouzská kinematografie tzv. drsné školy se zdá být ve stínu americké produkce, a to zvláště v posledních desetiletích. Herec, který uspěje v Hollywoodu, je považován za špičku a přitom odborní kritici se nechávají slyšet, že v USA se točí špatné filmy. Konečně, divák by se neměl nechat ovlivňovat a měl by si najít své filmy. A taky své herce.
Mimo Ameriku vévodí drsné škole právě Francie. Nápaditý scénář, mnohdy originálně pojatý námět, byť inspirován Hollywoodem a špičkoví herci, to jsou jen tři záruky, které si diváky najdou.
se narodil v roce 1930 v departementu Vaucluse do bohaté rodiny. Dva jeho strýcové byli automobilovými závodníky a sám Trintignant se rovněž věnoval soutěžím v pachu benzínu a oleje. To vedlo režiséra Clauda Lelouche, aby jej obsadil do role oscarového snímku Muž a žena (1966).
Byl to fenomenální úspěch. Ústřední melodie filmu dokonce zlidověla, zejména v zemích bývalého Sovětského svazu. Film byl ověnčen Zlatou palmou z Cannes, a to navzdory faktu, že se jedná o sentimentální snímek. On i ona ztratili své životní partnery, své děti mají v penzionátu, neboť jim práce neumožňuje se o ně starat. Zde se setkávají o nedělích a rodí se láska.
Trintignant sice zůstává ve stínu takových celebrit, jako jsou Delon nebo Belmondo, ale neprávem. Jeho pojetí drsňáka je sofistikované, není nápadný svým vystupováním, naopaktrpělivě čeká na pravý okamžik a pak se projeví. Jeho role jsou spíše psychologické, proto si jej většina diváků nespojuje s drsnou školou.
Například v Bertolucciho snímku Konformista (1969) ztvárnil konfidenta italské tajné služby, který dostal za úkol vylákat režimu nepohodlného politika do spárů najatých vrahů. V politickém thrilleru Atentát v Paříži (1972) Yves Boisseta hraje novináře, jenž se dostane na stopu pozadí únosu, mučení a vraždy jistého vlivného politika. Sám se nakonec stává obětí spiknutí, jehož kořeny sahají do nejvyšších státních míst.
4. Lino Ventura
se narodil v italské Parmě 14. července 1919. Jak sám komentoval: „Přesně v den francouzského národního svátku. Musel jsem nakonec zabrousit do této země a stát se jejím občanem.“
Začínal jako boxer a zápasník. V roce 1950 se dokonce stal Mistrem Evropy v řeckořímském stylu v polotěžké váze. V roce 1963 zazářil vedle Jeana-Paula Belmonda ve filmu 100 tisíc dolarů na slunci režiséra Henriho Verneuile. Oba ztvárňují řidiče kamionů přepravujících zboží napříč severoafrickou pouští. Oba jsou kamarády až do chvíle, kdy se jim naskytne možnost zbohatnout o sto tisíc dolarů. Belmondův Rocco je rychlejší a utíká s penězi na jih do Nigeru. Hervé v Linově podání je mu v patách. Oba se několikrát střetnou a divák tuší, že ruce jednoho budou potřísněny krví bývalého parťáka. Rocco se nakonec sám stane obětí lsti své milenky a přijde o všechno. Hervé a Rocco se střetnou na pěsti uprostřed noci na liduprázdném arabském náměstí. Rvačka smaže staré křivdy a chlapské přátelství zvítězí.
Film Poslední adresa José Giovanniho z roku 1969 je sólovým počinem Lino Ventury. Ventura jako policejní komisař je falešně obviněn z napadení syna vlivného právníka a je „uklizen“ na periferii na bezvýznamné místo. Zde se zaplete do případu zmizení důležitého svědka, jenž může usvědčit nebezpečného gangstera. Se svou mladší kolegyní (Marlène Jobertová) po svědkovi neúnavně pátrá. Téměř stereotypní a ubíjející hledání je nakonec korunováno úspěchem. Svědek pronese svou výpověď, po které je nakonec ponechám svému osudu, bez policejní ochrany je úkladně zavražděn v parku.
Lino Ventura nečekaně odešel roku 1987. „Myslím, že život, který jsem vedl, mi přinesl tak trochu zvláštní vzdělání. Když to převedu na sportovní terminologii, v řeckořímském zápase se nemohu na nic vymlouvat. Nemohu říkat, že mi praskla duše, že se mi polámala raketa, že mi vyklouzl míč. V zápase máte před sebou člověka, který je stejně rostlý jako vy a právě vás pokládá na lopatky. Prošel jsem po této stránce výjimečnou školou. Mé mládí mě tak ovlivnilo na celý život. Nosím je stále v sobě a beru věci možná z jiného zorného úhlu než ostatní lidé.“
3. Alain Delon
začal svou hereckou dráhu ve svých dvaceti letech po návratu z války v Indočíně roku 1955. Do konce šedesátých let natáčí řadu odlišných snímků, ve kterých ztvárňuje velmi odlišné charaktery, jež umožňují vyniknout jeho hereckému talentu. Například ve Viscontiho eposu Gepard (1963) vystupuje jako synovec vlivného aristokrata, jenž skepticky pozoruje zrod nového italského státu, jehož oporou budou šosáci a byrokracie. Se strýcovým požehnáním pojme Tancredi za ženu měšťačku, aby do rodiny přinesl peníze. Po Delonově boku zazářili Burt Lancaster a Claudia Cardinalová.
V roce 1967 hraje anděla smrti ve snímku Jeana-Pierra Melvilla Samuraj. Delonův pařížský nájemný vrah zabijí bez emocí, je spolehlivý a drahý. Po činu má vždy perfektní alibi. Navzdory tomu se jeho chlebodárci rozhodnout svého anděla obětovat policii. Ten se napřed pokusí o pomstu, ale není úspěšný. V kritické chvíli páchá harakiri, když se nechá zastřelit policií.
Tato role Delonovi předurčila další herecký osud. Už se nedokázal plně zbavit tohoto typu a v dalších letech zůstával hrdinou oscilující mezi policisty a gangstery. Scénáře těchto gangsterek však bohužel nedosáhly Delonovy umělecké úrovně. Jeho talent tak zachraňoval výrazně podřadné příběhy.
Mezi výjimkami se vyskytlo několik málo filmů jako například Pan Klein režiséra Josepha Loseyho z roku 1976. Klein je bezohledný obchodník, jenž profituje v době německé okupace z levného nákupu židovského uměleckého zboží. Lhostejný k jejich osudu se nakonec sám stává obětí perzekucí, když se objeví na seznamu určeném k transportu do Osvětimi. Delonův Klein není židem, ale omylem je zaměněn za žida stejného příjmení. Nejprve pátrá po svém dvojníkovi, aby nakonec uznal marnost tohoto počínání. Ztotožňuje se s obětí a dobrovolně nastupuje do transportu.
patří mezi nejmladší drsňáky v našem seznamu. Narodil se v roce 1948. Ztvárňuje role mužů, kteří nezůstávají chladní. Dokážou emoce udržet na uzdě, zároveň se jim nebrání, když přijde jejich čas. Depardieu má skvělý slovní přednes, který režiséři s oblibou vyhledávají.
Vzpomeňme dnes už klasický film podle Rostandovy divadelní hry Cyrano de Bergerac v režii Jeana-Paula Rappeneaua z roku 1990. Cyrano skvěle vládne slovy stejně jako kordem. Pro lásku k Roxaně, která Cyrana nemiluje pro jeho ošklivost, se obětuje a dává svá slova hloupému, ale pěknému Christianovi, jenž touží po Roxanině objetí. Cyrano napovídá Christianovi, co má říkat nebo psát v dopisech, a Roxana tomu kouzlu podlehne. Cyrano trpí, protože miluje, Christian a Roxana se vzájemně klamou, protože neznají cenu lásky. Až po mnoha letech, kdy v Roxaně převáží moudrost, pozná, kdo ji doopravdy měl rád.
Skvělého drsňáka Depardieu zahrál ve filmu Otec a otec (1985) režiséraFrancise Vebera. Protipólem mu byl komik Pierre Richard. Jeden je ambiciózní novinář, druhý neurotický outsider. Oba postupně vyhledá jejich bývalá milenka, která se snaží zoufale najít svého šestnáctiletého syna, jenž utekl z domova. Aby si zajistila jejich pomoc, namluví jim, že jsou skutečnými otci toho kluka. Skvěle sehraná komedie není ochuzena o jedinou komickou či akční scénu, která se v námětu nabízí. Na závěr nechybí morální aspekt, ve kterém se jasně říká, že vychovat dítě je to nejtěžší na světě.
se narodil 3. dubna 1933 v Neuill- sur-Seine. Otec byl rodák ze Sicílie a ve Francii vystudoval sochařinu. Jean-Paul vyrůstal v uměleckém prostředí. Přesto se v dětství rozmýšlel, že se stane boxerem. Z jedné dětské rvačky si odnesl zploštělý nos a tak nakonec dal raději přednost herectví. „Zvolil jsem si herectví, protože pro ně mám dost talentu, kdežto v boxu bych to nikdy nedotáhl na špičku.“
Podle mínění jeho pedagoga z konzervatoře Pierra Duxe není možné, aby pro svůj obličej zazářil v mileneckých rolích. Navzdory tomu se Belmondo při závěrečných zkouškách ujal role Scapina od Molièra. Chtěl primát, ale skončil druhý. Tak přidal kus od Feydeaua. Porota kapitulovala a Belmondo byl spolužáky triumfálně vynesen ze školy.
Režisér Truffaut o něm prohlásil: „Umí jít od komedie až k parodii, umí vyvolávat výbuchy smíchu, ale současně je stejně věrohodný v dobrodružné akci, v krutosti, v tragice.“
Ve snímku Muž z Ria (1963) Philippa de Broca exceloval v kaskadérské roli, která jej málem stála život. V rozestavěném hlavním městě Brasilii zůstal viset na laně mezi dvěma činžáky poté, co se utrhla vlečka.
Hlavní hrdina, voják prezenční služby, se během své krátké dovolené v Paříži vydává na dobrodružnou pouť až do vzdálené jižní Ameriky, aby zachránil svou snoubenku ze spárů únosců. V pozadí je samozřejmě bájný indiánský poklad a tak Muž z Ria posloužil Spielbergovi za inspiraci pro jeho sérii o Indiana Jonesovi.
Naopak Strach nad městem (1974) Henriho Verneuile nezapře námět od známé Francouzské spojky Williama Friedkina z roku 1971. Místo honby za dealery pátrá kriminalista Belmondo po sériovém vrahovi mladých žen. Děj sice nabízí psychologickou rovinu vrahových pohnutek, ale náš detektiv otevřeně přiznává, že není nad pěsti. Děj je plný kaskadérských kousků jako například jízda po střeše metra nebo odvážný skok do okna z lana zavěšeného na helikoptéře.
Konečně ve snímku Eso všech es (1982, r. Gérard Oury) si Belmondo zahrál boxerského trenéra. Děj je situován do berlínských olympijských her roku 1936, kam přijíždí i francouzský tým. Své účty s nacisty si vyřizuje prostřednictvím jedné početné židovské rodiny, které pomáhá při jejím útěku do Rakouska. Jedná se sice o parodii na osobu samotného Hitlera, ale hlavním magnetem filmu je sám Jean-Paul, o němž jeho kolega Brialy prohlásil: „On je jediný, komu závidím, protože umí úspěchu nejen něco obětovat, ale také se z něj těšit. Má talent, zjev, odvahu, štěstí, sebekázeň. Má všechno.“
Lino Ventura, Jean-Paul Belmondo, Alain Delon, Jean-Louis Trintignant, Gérard Depardieu
Filmy:
Muž z Ria, Strach nad městem, Pan Klein, Muž a žena
Kategorie:
Celebrity, Filmy, Filmové novinky,
Tagy:
francouzské celebrity, francouzští herci, slavní herci, drsní herci, drsná škola, drsná francouzská škola, francouzská kinematografie, herci Francie, legendy francouzského filmu
