5 šokujících filmů o erotice, lásce a hnusu

06.06.2018

Tyto filmy vás nenechají chladnými. Nečekejte však běžnou pornografii, ačkoliv je někteří „znalci“ neváhají tímto termínem označit. Některé z tohoto výčtu můžete vidět jen jednou a už nikdy víc.

Některé se zaujetím zhlédnete několikrát a stále něco budete chtít objevovat, i když za to třeba ani nestojí. V každém případě vyžadují tato díla připraveného a otrlého diváka.

5. Korida lásky (1976, Japonsko)

„Tvoje kůže je tak jemná a hladká, zaslepuje mě. Ty jsi požíračka! Tvé tělo mě pohltí,“ říká hlavní hrdina Kičiso, majitel restaurace, jenž se zamiluje do mladé uklízečky Sady, bývalé gejši. Opouští kvůli ní svůj podnik i rodinu a snaží se uspokojit všechny touhy erotiky. Dává jí ruce mezi stehna, způsobuje jí bolest a pak do ní vniká jako válečník, který padá do léčky.

Pro Kičisa není úniku. Oba milenci se uzavírají před světem a vášeň a posedlost sexem je plně pohltí. Nechybí žádné otevřeně erotické scény, včetně orálu, nebo praktik, které nikoho nenapadnou. Kičisa například zastrčí natvrdo uvařené a oloupané vejce do jejího pohlavního orgánu. Ona je nucena jej s bolestí vytlačit jako slepice.

Nakonec je to ona, která Kičisa ovládne. Ale je to on, který ji žádá, aby ho zabila. Prosí ji a ona vyhovuje. Právě na vrcholu, při koitu, Kičisa uškrtí.

Protože Sada chtěla něco na památku, vzala nůž a uřízla mu genitálie, aby si nechala to nejcennější ze svého milence. Když ji za několik dní přišla zatknout policie, měla je ještě u sebe.

Režisér Nagisa Ošima se drží skutečné události, ke které došlo v Tokiu roku 1936. Jedna třicetiletá Sada Abeová tak zabila a zmrzačila tělo svého amanta. Byla postavena před soud, ale její obhajoba byla tak podmanivá, že byla odsouzena jen na šest let a rok před propuštěním byla omilostněna císařem.

Dílo označené za pornografii není bez poselství. Sám režisér byl odpůrcem militarismu a příběh se odehrává právě v době narůstající japonské agrese vůči okolním zemím. Milenci se vůbec o politiku nezajímají, ale kolem pochodují vojáci a Kičisa kráčí nevšímavě opačným směrem. Kritika války je ve filmu zjevná, jako je zjevná oslava lásky Kičisa a Sady.

4. Poslední tango v Paříži (1972, Itálie)

Podobně jako Nagisa Ošima, tak i Bernardo Bertolucci svým snímkem čelí soudnímu stíhání. Poslední tango v Paříži je označeno za pornografii a při premiéře v New Yorku diváci dokonce při projekci hlasitě bučí. Přesto se film stal legendárním i díky výkonu hlavního hrdiny Američana Paula, kterého ztvárnil Marlon Brando.

Paul se po nečekané sebevraždě manželky uzavírá do sebe a chce zapomenout. V Paříži hledá byt k pronájmu a při tom se seznámí s Francouzkou Jeanne. Mezi nimi okamžitě vzplanou sexuální vášně. Pro oba je tělesný kontakt jen fyzickou potřebou a city nechávají stranou. Dokonce si neřeknou ani svá jména. On mluví anglicky a ona francouzsky. Jeanne má milence, přesto nechce přijít o hrátky s atraktivním Paulem.

V jedné scéně dojde k znásilnění Jeanny. Sám Bertolucci chtěl, aby výkon její představitelky Marie Schneiderové byl co nejpřesvědčivější. Proto členové filmového štábu museli odejít, sám se postavil před kameru a s Brandonem se domluvil, že Schneiderové neřeknou, co budou točit. Brando se na Schneiderovou vrhl a došlo ke skutečnému znásilnění. Pro herečku tento prožitek znamenal doživotní trauma, ale z hlediska uměleckého se Bertolucci nemýlil.

Také Jeanne na konci příběhu svého milence zabíjí. Nikoli aby unikla bolesti nebo aby se pomstila. Ale aby Paula nikdy neztratila. Pohlavní akt nás dělá nesmrtelnými, zajišťuje kontinuitu života, proto Korida lásky a Poslední tango v Paříži musí skončit smrtí. Po koitu jsou všichni tvorové smutní, říká jedno pořekadlo, a proto není potřeba po splnění této role pokračovat v běhu života.

3. Salò aneb 120 dnů Sodomy (1975, Itálie)

Tento snímek patří k těm nejnáročnějším v dějinách kinematografie vůbec. V průběhu sedmdesátých let byla v západoevropských zemích zrušena cenzura. Mnoho filmařů navíc chtělo svými díly vyjádřit odpor k měšťáctví a jejímu pokrytectví. Proto sahají po erotických námětech, aby školovali.

Pier Paolo Pasolini překročil veškeré meze únosnosti, když provokativně sahá po námětu markýze de Sade. Jak vzrušující je představa zavřít se před světem na venkovské sídlo a tam se ukájet bez jakýchkoliv zábran. Mít k tomu patřičně svůdné oběti vydané nám napospas všemu, co nás napadne.

Čtyři muži, vévoda, biskup, soudce a bankéř s pomocí svých nohsledů unáší několik mladých dívek a chlapců. Píše se rok 1944 a děj se odehrává na severu Itálie. Válka neskončila, partyzáni, Němci a spojenci vedou zuřivé boje a nikdo si nevšímá odlehlého domu, kde tito muži za pomoci zkušených prostitutek vymýšlí ty nejhorší muka pro svá rukojmí. Obzvlášť odporné jsou scény pojídání exkrementů.

Mladí lidé jsou naprosto bez schopnosti se vzepřít. Nechávají se mučit, znásilňovat, jsou nuceni k pohlavním aktům, jsou předmětem voyeurismu. Nakonec jsou všichni utýráni k smrti, a to způsobem velmi bolestivým, jsou jim vydloubávány oči zaživa, jsou jim podřezávány krky.

Salò bylo na konci roku 1944 krátce hlavním městem Mussoliniho fašistického státu. Itálie v této době čelila jak německé okupaci, tak občanské válce mezi stoupenci a odpůrci fašismu. Vévoda, biskup, soudce a bankéř představují elity, opory každého politického režimu. Než se přežene doba společenského chaosu, uchylují se tito pánové do ústraní, vyčkávají a baví se. Nezáleží, že na úkor druhých.

Tento film je Pasoliniho posledním. Krátce nato je režisér zavražděn mladým prostitutem při žádosti o tvrdý sex.

2. L. A. Zombie (2010, USA, Německo)

Z moře přichází tvor velmi podobný člověku. Jeho ohromný falus má schopnost oživovat. V L. A. Zombie láska už po splnění svého aktu nezabíjí, ale naopak vrací do života. V jedné scéně tvor zastrčí penis do rozstřílené hrudi a ukojí se. Oběť pak vstane a žije dál jako normální člověk.

Ve filmu nepadne jediné slovo, podmanivá hudba k ještě podmanivějším obrazům. Něco na pomezí sci-fi, hororu a pornografie. Tvor prochází předměstskými ulicemi Los Angeles a zasunuje v nejrůznějších situacích na nejrůznějších místech. Děj je tak prostý jakékoliv zápletky.

Režisér Bruce La Bruce volí vizuální efekty na úkor logiky. Logika je vlastně v aktech samotných. Opět vítězí to, co je v nás nejpřirozenější. Osobní city jdou stranou. V jiné situaci zaleze tvor do přístřeší bezdomovce. Prostor z beden je uvnitř větší, než byl přístřešek z venku, vnitřek se před námi doširoka otvírá jako na jevišti. Víme, že to odporuje logice, ale neřešíme to. Pozorujeme několik minut to, čím se vyznačují pornografické filmy, ale vidíme přitom něco vizuálně nereálného. Jako bychom listovali comicsem s oživlými obrázky.

1. Love (2015, Francie, Belgie)

„Love is strange,“ říká Murphy, americký student na univerzitě v Paříži. Příběh, navzdory faktu, že je obrazově mimořádně působivý, nese naprosto banální název.  Láska je jediným syžetem celého více než dvouhodinového procesu. Vášeň, okouzlení, hádky, zloba, nenávist, nejrůznější erotické praktiky, to všechno ve filmu nalezneme. Přesto však nikdy nebudeme o lásce vědět všechno. Vždycky nás něco zaskočí, šokuje, raní. 

Příběh se odehrává během jediného dne, 1. ledna. Venku prší a Murphyho vzbudí telefonát. Volá mu matka bývalé přítelkyně. Electra je již dva měsíce nezvěstná. Murphy ví, že trpěla sebevražednými tendencemi.

Murphyho současná přítelkyně, Omi, se kterou má syna, vycítí jeho napětí. „Dej si do pořádku svou minulost a já se postarám o tvou budoucnost,“ říká. Murphy oblékne synka a jdou ven.

Vztah s Electrou se vrací v četných vzpomínkách. Murphy, jenž studoval filmovou režii, chtěl natočit o lásce svůj debut, který by byl naprosto upřímný. „Krev, sperma a slzy,“ to v ostatních filmech chybí. Skutečně vidíme nejrůznější scény, včetně úvodní 69, která je na prahu 21. století součástí artu, jako byla kdysi součástí pornografie. A režisér Gaspar Noé chtěl skutečně natočit artový film, o tom nepochybujme.

Murphy i Electra nám ukazují otevřeně svá milostná dobrodružství, dokonce také experimentují. Zkouší trojku, ale to se oběma vymstí. Murphy si začne tajně s Omi, kterou nechtěně oplodní. Electra reaguje s vášnivou zběsilostí. Sama toužila po dítěti, ale akt se jí s Murphym nezdařil. Ona skutečně zuří jako bájná Elektra, jež nenáviděla až k smrti. On prosí o odpuštění. „I love you,“ křičí zoufalý Murphy na Electru, která nechce nic slyšet: „I hate you,“ odpovídá, zaslepená svou bolestí.

Venku je stále nevzhledný 1. leden. Murphy líbá svého chlapečka a marně telefonuje Electře. Modlí se, aby se mu konečně ozvala. Když si vzpomene, jak byl s ní na vrcholu,… „šukám Evropu,“ prohlásil, když si uvědomil Electřin smíšený původ.

Konec filmu zůstává otevřený. Erotické scény se nám představují jako něco, co nás už nemůže šokovat. Srovnáme-li však tvorbu posledního desetiletí s filmy Bertolucciho, Pasoliniho či Nagisa Ošimy, shledáme, že kromě vizuálního umu jim skutečně něco chybí k plnému uměleckému vyjádření. 

Filmy:
Poslední tango v Paříži, Saló aneb 120 dnů sodomy, Korida lásky, L.A. Zombie

Kategorie:
Filmy, Filmové novinky,

Tagy:
nahota, asijské filmy, erotické filmy, belgické filmy, pornografie, šokující filmy, brutální filmy, filmy s erotickými scénami, pornografie ve filmech, pornografické scény ve filmech, šokující scény, hnusné filmy, mučení, mučení ve filmu, nahota ve filmu, odvážné filmové scény