Jan Masaryk

Jan Masaryk, Dr.h.c., LL.D také Jan Garrigue Masaryk, (14. září 1886 Praha – 10. března 1948 Praha) byl syn prvního československého prezidenta T. G. Masaryka a jeden z nejvýznačnějších československých diplomatů první poloviny 20. století.

Byl mimo jiné velvyslancem v Londýně (1925–1938), ministrem zahraničí Benešovy exilové vlády a nakonec taktéž ministrem zahraničí ve vládě Klementa Gottwalda. V únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními demokratickými ministry.

Život a dílo

Rakousko-Uhersko

Navštěvoval školy v Praze, Akademické gymnázium (maturoval 1906), a v USA (1907–13). V roce 1913 se vrátil do Čech. Za první světové války nastoupil vojenskou službu v rakousko-uherské armádě (1915–18) v týlu uherského pluku na polské frontě, byl povýšen na důstojníka a vyznamenán medailí za statečnost.

ČSR

Po ukončení války se stal čs. diplomatem, v letech 1919–22 chargé d'affaires ve Washingtonu. V letech 1920–25 osobní tajemník Edvarda Beneše, tehdy ministra zahraničních věcí ČSR.

Londýn, USA

V roce 1925 se stal vyslancem v Londýně. V září 1938 po okupaci Sudet z této funkce rezignoval a zůstal v Londýně. V roce 1940 se stal ministrem zahraničí Benešovy exilové vlády.

Pokračoval ve veřejných vystoupeních a přednáškách, zejména v Angli a USA, o nutnosti systému kolektivní bezpečnosti, nebezpečí nacismu a mezinárodního postavení Československa za války a po ní. Jako i další prominentní exulanti spolupracoval s českým vysíláním BBC „Volá Londýn“. V roce 1942 obdržel doktorát práv LL.D. na Bates College, v Lewistonu, v americkém státě Maine.

Ve Velké Británii měl k dispozici londýnský apartement na 58 Westminster Gardens, ale často pobýval i v Buckinghamshire ve Wingrave, v rezidenci členů a zaměstnanců Benešovy vlády, nebo u Benešů v jejich rezidenci v Aston Abbotts.

Poválečná ČSR

V roce 1945, 26. června, v San Francisku za ČSR podepsal Chartu Organizace spojených národů. Aktivně se podílel i na formulaci Mezinárodního paktu o lidských právech.

V roce 1946 vedl jako ministr československou delegaci na Pařížské mírové konferenci, konané od července do října. V srpnu 1946 se stal prvním předsedou tehdy právě v Lucemburku založené Světové federace sdružení pro Spojené národy (World Federation of United Nations Associations, WFUNA).

Masaryk zůstal ministrem zahraničí i v poválečné vládě Národní fronty, v níž po volbách v roce 1946 dominovali komunisté. Snažil se o udržení přátelství se SSSR, z této doby pochází i jeho – z dnešního hlediska servilní – ironicky oslavná řeč maršálovi Stalinovi. Avšak byl pobouřen sovětskými mocenskými ambicemi projevenými například sovětským vetem účasti Československa na Marshallově plánu.

Osobní život

V roce 1925 se Jan Masaryk oženil s Frances Craneovou, dcerou Charlese Cranea, významného zastánce československé samostatnosti. Bezdětné manželstvi skončilo během pěti let. Masaryk se dlouho stýkal s Američankou Marcií Davenportovou. Po odchodu do exilu se měli vzít v Londýně, kam za ní měl v březnu 1948 odcestovat. V neděli 14. září 1947 pronesl v den svých 61. narozenin rozhlasový projev k 10. výročí úmrtí Tomáše Garrigue Masaryka, "O rodinném životě u Masaryků" i vztahu otce a syna, určený hlavně mládeži.

Únor 1948 a smrt

Při únorové krizi odmítl rezignovat spolu s ostatními nekomunistickými členy Gottwaldovy vlády (z obavy , že "zamini" připadne komunistům). Navenek vystupoval konstruktivně, pronesl i několik provládních prohlášení. V soukromí ale rezignoval a přemýšlel nad odchodem do dalšího exilu.

Osudové ráno

Nad ránem 10. března 1948 byl ministr zahraničních věcí Jan Masaryk nalezen mrtev pod oknem svého bytu v Černínském paláci, ve směru do nádvoří. Ve směru do Loretánského náměstí, kde je dodnes v Masarykově bytě souměrná druhá koupelna, se pod okny v prvním patře nalézá balkon , v nádvoří však žádný balkon není, jenom římsy. Smrt pana ministra je dodnes záhadou. Existují celkem tři teorie: podle jedné šlo o vraždu (Masaryk byl z okna prostě vyhozen), podle druhé o sebevraždu (Masaryk z okna sám vyskočil) a podle třetí verze se Masaryk pokoušel po římse utéci ze svého bytu (kde se v tu chvíli prokazatelně pohybovali vetřelci) a z této římsy spadl (Masarykův osobní tajemník dr. Antonín Sum, později komunisty neprávem vězněný - hrozil mu i trest smrti, sic i "mezi čtyřma očima" tvrdil, že "vůbec nikdo tam nebyl", ale nemohl to dost dobře vědět, neboť v té době byl nemocen, měl spalničky).Obnovené vyšetřování případu v letech 1968 až 1969 skončilo nejasným prohlášením, že se jednalo o nešťastnou náhodu (pan ministr údajně "pokuřoval sedící v otevřeném okně", závěr po vpádu sovětských vojsk ve středu 21.8.1968 zcela pochopitelný). Jsou zde ještě dvě další specifikace tří teorií předchozích, obě končící vyhozením již zesnulého Jana Masaryka z okna. Dle první specifikace byl pan ministr Jan Garrigue Masaryk napřed udušen polštáři ve vypuštěné vaně, dle druhé (jíž zastával i nedávno zesnulý plk.let.RAF Ing. Jan Horal) byl vyvezen za Prahu, tam zastřelen a tělo odvezeno zpět k inscenaci sebevraždy skokem z okna vnitřní koupelny Masarykova bytu. Dle názoru současných soudních znalců, kteří měli k dispozici původní dokumenty z vyšetřování, vše nasvědčuje tomu, že byl Jan Masaryk zavražděn (vyšetřování majora Pravdy v roce 2002-4). To je v souladu s přesvědčením velké části veřejnosti i mnohých historiků, že Masaryk byl zavražděn komunisty, aby jim nepůsobil problémy v nově se ustavující vládě. Jeho případný útěk do Londýna by dal československému exilu výrazného vůdce a všechna esa do ruky. V této souvislosti jsou známy Masarykovy výhrady k zahraniční politice, která by Československo více přiblížila k Sovětskému svazu. Rovněž některé další indicie a svědectví vypovídají o tom, že za Masarykovu smrt byla zodpovědná NKVD.

Na protest proti jednání komunistů se ještě teto den vzdala svého poslaneckého mandátu Dr. Milada Horáková.

Vyšetřování a pohřeb

Prvnímu vyšetřovateli kauzy Dr. Zdeňku Borkovcovi v březnu 1948 ( jehož bratr dr. Jaroslav Borkovec byl popraven 5. listopadu 1949 spolu s dalšími nestraníky Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem a Květoslavem Prokešem , odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání v roce 1949- byla to první hromadná justiční vražda nového komunistického totalitního režimu) byl případ ihned odejmut a předán StB.

Pohřeb Jana Masaryka byl celonárodní tichou manifestací. Na dotazy, zda známá kytička za uchem pana ministra ležícího v rakvi zakrývala střelnou ránu odpovídal ještě nedávno jeho tajemník dr. Antonín Sum, jeden ze čtyř účastníků Masarykovy pitvy (Hájek, Tesař, Vlček). Tu jsem mu tam dal já a žádná střelná rána tam nebyla.

Epilog

Jan Masaryk, analogicky s Janem Sladkým si přišel pro svoje 2 hlavní politické odpůrce přesně po pěti letech od své smrti, v březnu 1953. Snad čekal na dovršení jejich zločineckého historického údělu popravou československého komunistického vedení ve zkonstruovaném procesu, jak si připomenula skupina věrných v jasné zářivé ráno 14. září 2011 u jeho hrobu v Lánech u příležitosti 125. výročí narození.

Citáty

• „Židé ve svých bohatých dějinách hodně zkusili, ale žádné jejich utrpení nebylo tak hrozné, nesnesitelné a masové, jako je nyní. Naší generaci bylo dopřáno, aby se z hrozného osudu Židů poučila, kam vede antisemitismus … Je pravda, že se každý národ pozná podle toho, jak se chová k Židům, a my jsme se chovali slušně. … Antisemitismus je barbarství a ostuda, které zůstanou vyhrazeny Němcům jako znamení … Musíme si uvědomit, že pro nás…antisemitismus je prvním krokem k pangermanismu, který by nám při druhém kroku vrazil kudlu do zad … Židé na tom dnes jsou nejhůře. V polských ghettech je to ještě horší než v Dachau a Oranienburgu. Proto vás prosím, pomáhejte jim, jak můžete.“ (Londýn, 29. září 1943 na Roš ha-šana)
• „Naše zahraniční politika...bude záležet na pevném, nezměnitelném a mohutném základě naší smlouvy a sousedství se Sovětským svazem. Vše, co z této naší základny vyplývá, budeme plnit stoprocentně, bez váhání a nekompromisně.“ (Londýn, 31. prosince 1944).

• „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“ (po návratu z Moskvy v červenci 1947)

Zdroj: Wikipedia.org