13. komnata Václava Chaloupka (TV film)

Otevřená výpověď milovníka přírody a režiséra populárních Večerníčků. O dětství bez otce, vězněného režimem a o podpisu spolupráce s StB po nelítostném...
Více textu

Otevřená výpověď milovníka přírody a režiséra populárních Večerníčků. O dětství bez otce, vězněného režimem a o podpisu spolupráce s StB po nelítostném nátlaku.

S Václavem Chaloupkem se osud moc nemazlil. Otce tři měsíce před jeho narozením zatkli a odsoudili za protistátní činnost a rozvracení republiky. Až do svých jedenácti let ho vídal jednou za čtvrt roku na 15 minut ve vězení. Když se otec vrátil, vpodstatě se neznali, museli si na sebe zvykat.


Díky pomoci známých se Václav dostal na dvanáctiletku, pak na přání otce na medicínu - politické uvolnění tehdejší doby mu pomohlo. V roce 1968 se ale zapojil do akcí, byl "nadšeným odpůrcem Rusů" a ze školy ho vyhodili. Toužil být malířem, nakonec se dostal alespoň na obor výtvarná výchova na pedagogické fakultě.


Při studiu potkal svou budoucí ženu Jarku. Brali se v roce 1973, na jaře 1974 se narodila první dcera Klárka, v roce 1978 druhá Eva. Brzy jí zjistili vážnou srdeční vadu, byla nutná riskantní operace. A právě v té době poprvé přijeli za Václavem Chaloupkem z StB. Odvezli ho do Prahy k výslechu. A pak ještě několikrát. Vyhrožovali mu, že nepodepíše-li, nebude ve Fondu výtvarníků - řekl, že už tam nechce. Ale pak použili nejtěžší kalibr - řekli, že by se dcera nemusela dostat na operaci srdce, na kterou byla řada jiných čekatelů! Tehdy podepsal!


Ta chvíle mu úplně změnila život. Tak osamocený a zoufalý nikdy předtím nebyl. Nechtěl se s nikým stýkat. Sebrali mu pas, nemohl nikam. Problémy měli i lidé kolem něj. Rozpadala se mu rodina, byl sám, bál se všeho a všech, nevěřil nikomu, nemohl už dál. Nakonec napsal dopis přímo na vedení StB, že končí, protože neunese jejich praktiky atd. Psal se rok 1987. Tři dny potom byl strachy bez sebe a čekal, kdy pro něj přijdou. A kupodivu už nepřišli!


Když dneska přemýšlí o vině - srovnává selhání své a stovek učitelů, kteří psali posudky dětem, které pak nevzali proto do školy, lidí z uličních výborů, kteří udávali, že nemají lidi praporky, kádrováků v podnicích... Ví, že každý je zodpovědný za svoje činy, ale myslí si, že někdy díl zodpovědnosti nesou i jiní.


Příběhem muže, který nedokázal odolat krutému nátlaku a musel se vyrovnávat s pocitem selhání a výčitkami svědomí, provází Zuzana Burešová. (oficiální text distributora)
Méně textu