Malování potmě (TV film)

Nevidomou Pavlu Francovou-Valníčkovou znají televizní diváci jako vynikající atletku a lyžařku, držitelku rekordů a nejcennějších medailí z paralympijských...
Více textu

Nevidomou Pavlu Francovou-Valníčkovou znají televizní diváci jako vynikající atletku a lyžařku, držitelku rekordů a nejcennějších medailí z paralympijských her. Dokument, který je zčásti jejím dialogem s režisérem a přítelkyní, výtvarnicí Bárou Hubenou, vypovídá o jejím pohledu na svět, jak jej my ostatní vidět nemůžeme. Její výpověď o pocitech, zkušenostech, láskách, snech a hledání je zasazena do výtvarného rámce. Pavla se velmi často vyjadřuje kresbou. Všechno, čím žije, co potřebuje a prožívá, se promítá do barev. Dny v týdnu i telefonní čísla mají své barevné vyjádření. Barvy neslouží jen k ilustraci, ale i k ztvárnění asociací, které se k věcem či jevům vztahují. Postupně zapomínáme na to, že Pavla nevidí. Ona sama o svém handicapu hovoří věcně a přemýšlí o své schopnosti jakéhosi vnitřního vidění.

Při vzpomínkách na dětství se Pavla Francová dotkne rodinného zázemí a významné role, jakou v jejím životě sehrála matka. Přivedla ji ke sportu, svým přístupem k její oční vadě a praktickým stránkám života v ní vypěstovala mnohé z potřebných vlastností. Dětství má svou barevnou škálu odvozenou od vzpomínek na konkrétní věci a situace.

Velmi silným momentem byla později snaha postavit se na vlastní nohy a silnou osobnost matky vzdálit vlivu na svůj vlastní život, stejně jako poměrně nečekané ukončení sportovní kariéry. Atletika pro ni není jen vůle a cílevědomý trénink, medaile a pozornost novinářů, ale i potřeba partnerství, síla motivace k překonání překážek i vlastnosti, které později mnohokrát potřebovala alarmovat.

Zmiňován je i pobyt v zahraničí a cesty do exotických zemí, vždy jako další impuls a zdroj nových zkušeností. Fantazie získává nové podněty prostřednictvím zvláštních setkání a zážitků spojených s přírodou, svou roli sehrává rytmus, tanec, doteky a sny.

Jakoby mimochodem je zmiňováno krátké manželství a rozchod. Cítíme, že otázka kvality vztahů, jejich trvalost, možnost spolehnout se na někoho a důvěřovat mu, stejně jako otevřenost, s jakou rozkrývá svůj vlastní vnitřní svět, je pro ni velmi podstatná.

Všechno, čím žije, co potřebuje a prožívá, se promítá do barev a zmiňuje jejich prostřednictvím. Dny v týdnu i telefonní čísla mají své barevné vyjádření. Barvy jí neslouží jen k ilustraci, ale i k ztvárnění asociací, které se k zmiňovaným věcem či jevům vztahují.

V průběhu dokumentu jako bychom zapomínali na skutečnost, že Pavla nevidí. Ale ona sama svůj handicap připomene a hovoří o něm věcně, jako o dávno zvládnutém faktu a nahlas přemýšlí o své schopnosti jakéhosi vnitřního vidění. Předem vlastně odpovídá na otázku, jaké by to bylo, kdyby opět nabyla schopnost vidět svět kolem sebe.

Původně byl tento dokument zamýšlen jako rozhovor s Pavlou, ale postupně, během přípravy a natáčení, se stal víceméně monologem hlavní hrdinky, do něhož svými otázkami zpoza kamery vstupuje režisér Pavel Štingl. Významná je účast výtvarnice Báry Hubené, která se v dokumentu objevuje jako partnerka v tvůrčím dialogu a první vnímatel kreseb a výtvarných projevů. (oficiální text distributora)
Méně textu