Nebuď smutný (film)

Humoristicko-satirický román Můj strýc Benjamin francouzského spisovatele a publicisty Clauda Tilliera (1801 – 1844) inspiroval na sklonku šedesátých let...
Více textu

Humoristicko-satirický román Můj strýc Benjamin francouzského spisovatele a publicisty Clauda Tilliera (1801 – 1844) inspiroval na sklonku šedesátých let hned dva režiséry - Gruzínce Georgije Daněliju a Francouze Edouarda Molinara, který do hlavní role stejnojmenného filmu Mom oncle Benjamin (1969) obsadil šansoniéra Jacquesa Brela.

Danělija natočil svůj zdařilejší filmový přepis pod názvem Nebuď smutný již jako zkušený tvůrce, mající za sebou několik úspěšných snímků. Narodil se v roce 1930 v Tbilisi, odkud se ještě v dětství přestěhoval do Moskvy. Po studiu architektury se zapsal do dvouletého kurzu filmové režie na Mosfilmu, kde pod vedením Michaila Romma absolvoval snímkem Tože ljudi (Také lidé, 1959) natočeným společně s Igorem Talankinem. Svou režisérskou dráhu započal Danělija v období tzv. tání, vyznačující se uvolněnější politickou atmosférou, příhodnější i pro umělecké aktivity nastupujících tvůrců. Upozornil na sebe již prvním celovečerním snímkem Serjožka (1960) ze života pětiletého venkovského chlapce, opět natočeným s Talankinem, který získal hlavní cenu karlovarského festivalu. Ve své další samostatné tvorbě se soustředil především na lyrické komedie, z nichž zejména film Chodím po Moskvě (1963) sklidil velký ohlas. Nástup Leonida Brežněva k moci znamenal konec svobodnějších podmínek v SSSR, nové politické vedení označilo Danělijův snímek Jeden navíc (1965) o muži, vlastnícím třiatřicet zubů, za protisovětský a režisér si musel na další film několik let počkat. K režii se vrátil v roce 1969 komedií Nebuď smutný, kterou složil hold rodné Gruzii.

Osudy mladého lékaře Benjamina, kterého zde představuje Vachtang Kikabidze (s Danělijou dále pracoval na filmu Muž jak se patří, 1977), sledujeme od jeho příchodu z petrohradských studií domů, do malého gruzínského městečka. Pozice mladého lékaře není jednoduchá, pacienti dávají přednost staršímu zkušenému doktorovi Levinovi a jeho svérázným praktikám. Benjamin tak má dostatek času na své přátele, zpěv a oblíbené víno. Veselé příhody s pacienty a kumpány dokresluje Benjaminům spor s místním knížetem a neúspěšné námluvy kolegovy dcery.

Ačkoliv se film opírá o román, odehrávající se ve Francii osmnáctého století, Danělija jej mistrně přenesl do Gruzie století devatenáctého. Režisérovi a scénáristovi Revazi Gabriadzovi se podařilo zachovat kouzlo předlohy spočívající v ironickém humoru, humánním vyznění díla i hrdinovi, který se přese všechno dokáže radovat ze života. Literární i filmovou postavu spojuje stejná životní filozofie, tatáž úsměvná atmosféra prožitých dobrodružství i dojemně tragické momenty. Ve svém poeticko – filozofickém přemítáním nad hodnotami života vytvořil Georgij Danělija nostalgický obraz tradiční Gruzie, umocněný četným mužským zpěvem, gruzínskými tanci a obyčeji. Za zachycení národního folklóru získal snímek Zvláštní cenu na MFFF v Mar del Plata 1970.

(Marta Mentzlová, LFŠ 2007) (oficiální text distributora)
Méně textu