Depeche Mode

Žánry: rock , elektronická , new wave , 80-tá léta , synth pop

Popis interpreta Depeche Mode Upravit životopis

Depeche Mode [deˈpeʃ mɔd] je hudební skupina, původem z Basildonu v Anglii, založená v roce 1980. Jejich hudební styl by se dal nejlépe charakterizovat jako synth rock nebo také synth pop (používání umělých zvuků, vytvářených syntezátory a samplery). Stali se jednou z nejvytrvalejších a nejúspěšnějších hudebních skupin, které se objevily během New Wave a New romantic éry. Mnoho jejich klipů se často opakovalo na MTV a Fuse (americké kabelové hudební tv stanice). Díky svému inovativnímu dílu, nahrávacím technikám a použití vzorkování (ang. sampling), ovlivnili mnoho dnes populárních umělců. Jejich album Violator z roku 1990 je považováno za klenot elektronické hudby. Ačkoli jsou významní pro moderní techno scénu, zůstávají nadále u alternativní hudby.

Historie

Raná historie

Prvopočátky Depeche Mode mohou být vystopovány až do roku 1976, kdy Vince Clarke a Andrew Fletcher založili skupinu pod názvem No Romance in China. Skupina se však neujala a v roce 1979 vytvořil Vince Clarke s Martinem Gorem novou skupinu nazvanou French Look. Poté se k ní přidal také Andrew Fletcher a skupina se přejmenovala na Composition of Sound. David Gahan vstoupil do skupiny v roce 1980, poté co ho Vince Clarke slyšel účinkovat na jednom místním vystoupení, pozval ho na zkoušku kde se Gahan předvedl s cover verzí od Davida Bowieho "Hero". David Gahan byl hned přijat do skupiny jak kvůli svému hlasu, tak kvůli známostem mezi mládeží. Traduje se, že na první koncert přišlo cca 300 lidí, z kterých drtivou část tvořili právě Davidovi kamarádi. Dosavadní název nebyl dostatečně úderný a tak David Gahan prosadil název Depeche Mode, který byl převzatý z jména francouzského módního magazínu Dépêche-mode, který můžeme přeložit jako „módní aktuality“ nebo doslova jako „depeše módních zpráv“. Často se však chybně překládá jako „rychlá móda“.

V roce 1980 hrála skupina na koncertě Franka Toveye, jednoho z průkopníků anglického hudebního hnutí New Wave, známý také pod pseudonymem Fad Gadget. Tam si jich všiml Daniel Miller, a tak skupina uzavřela smlouvu s hudebním vydavatelstvím Mute Records a již roku 1981 vydala svoje první album nazvané Speak and Spell. Toto album mělo pozoruhodný úspěch a většinou kladný ohlas u kritiky. Krátce poté opustil Vince Clarke skupinu a vytvořil několik jiných kapel, např. Yazoo (Yaz v USA) s Alison Moyetovou, The Assembly s Feargalem Sharkeym, Davem Clempsonem a Ericem Radcliffem a později také Erasure s Andy Bellem. Kvůli odchodu kapelníka a skladatele mnozí předpovídali brzký zánik skupiny, avšak Martin Gore, který již předtím napsal „Tora! Tora! Tora!“ a „Big Muff“ na jejich debutovém albu, se ujal skládání písní velmi dobře a kráčel dál v úspěšných šlépějích svého předchůdce.

V roce 1982 vydali tři zbylí členové další album s názvem A Broken Frame které bylo složeno hlavně z postpubertálních textů Martina Gorea, které našel založené u sebe v šuplíku. Například singl See You napsal, když mu bylo 15. Ještě předtím po reagování na inzerát v médiu NME nahradil Alan Wilder Vince Clarka na turné Depeche Mode po Spojených státech. I když k novému albu ještě nepřispěl, krátce po jeho vydání (v době singlu „Get the Balance Right“) se stal plnohodnotným členem Depeche Mode. Napsal „The Landscape is Changing“ a „Two Minute Warning“ pro jejich album Construction Time Again z roku 1983, ale také skladbu „Fools“, společníka singlu „Love in Itself“, „In Your Memory“ doprovodnou skladbu singlu „People Are People“ a „If You Want“ z alba Some Great Reward (rok 1984). Jeho hlavním příspěvkem k Depeche Mode však byla jeho technická a hudební produkce.

Na počátku osmdesátých let byla popularita skupiny omezená převážně na Evropu (hlavně Německo). Nicméně v roce 1984 vyrazili Depeche Mode do USA a roku 1985 vytvořili speciální vydání kompilací určené pouze pro USA People Are People a Catching Up With Depeche Mode, obsahující jejich první zaoceánský hit „People Are People“. Toto období se považuje za vznik dlouhodobé asociace skupiny s moderním britským Gotickým hnutím, které právě v té době nabývalo v Americe na popularitě. Za to vděčí však více stylu své hudby, než své image, a to kvůli zpožděnému vstupu skupiny na americký trh a nešťastné řadě rozporuplných a nízkorozpočtových hudebních klipů.

Depeche Mode se stali jednou z průkopnických kapel, které používaly nové metody samplování přírodních zvuků. Oblíbili si také vydávání svých písní v několika remixech, tak aby jejich skladby mohly být rozličně interpretovány.

Skladatel skupiny Martin Gore pak dalších deset let psal temně skličující syntetickou taneční hudbu. Znaky tohoto přechodu jsou patrné v „Blasphemous Rumours“, hořké výpovědi o neférovosti života a „Fly on the Windscreen“ (později remixovaném a vydaném jako „Fly on the Windscreen – Final“ na albu z roku 1986 Black Celebration), doprovodné písni k „It's Called a Heart“. Mnoho lidí si tuto hudbu spojilo s Gotickým hnutím – ačkoli skupina se o něco takového nijak nesnažila.

Poté, co jejich vzbudil pozornost videoklip k singlu „A Question of Time“ z roku 1986, jeho režisér Anton Corbijn se spřátelil se skupinou a navázal s ní dlouhotrvající pracovní vztah. Corbijn – mezinárodně renomovaný fotograf a nově se objevující režisér hudebních videoklipů („Pride (In the Name of Love)“ – 1984 od U2 a „Bring on the Dancing Horses“ – 1985 od Echo & the Bunnymen) – byl katapultován mezi hvězdy show-businessu a natáčel pro takové umělce, jako např. Joy Division („Atmosphere“ – 1988), Front 242 („Headhunter“ – 1988, „Tragedy for You“ – 1991), Bryana Adamse, Nirvanu, nebo U2 („One“ – 1991, „Please“ – 1997 a „Electrical Storm“ – 2002).

Na základě jejich ironicky nazvaného alba z roku 1987 Music for the Masses (Hudba pro masy), následovalo roku 1988 úspěšné a totálně vyprodané turné. To vyvrcholilo závěrečným koncertem v Pasadeně v Kalifornii na stadionu Rose Bowl, kterého se účastnilo přes 80 tisíc diváků, nejvíce za osm let. Turné zdokumentoval D. A. Pennebaker, včetně vzájemného působení fanoušků a skupiny. Vydání tohoto koncertu jako alba – nazvaného 101, protože bylo vystoupení 101. v pořadí a poslední zastávkou na jejich turné – se stalo v roce 1989 bestsellerem.

Později v tomto roce, poté co si Martin Gore udělal kratší přestávku svým Counterfeit e.p. (6 coververzí jeho oblíbených písní), nahrála skupina v Miláně singl „Personal Jesus“, ovlivněný blues a country. Ještě před jeho vydáním byla umístěna reklama do regionálních novin ve Spojeném království se slovy „Your own personal Jesus“ (Váš vlastní osobní Ježíš). Později obsahovala reklama i telefonní číslo, po jehož vytočení se tato píseň ozvala. Následná kontroverze pomohla tomuto singlu na 13. pozici v britských žebříčcích. Singl se stal jejich nejlépe prodávaným a prvním zlatým singlem v USA.

V polovině let osmdesátých a také v devadesátých letech rostla popularita skupiny v USA i její vliv na objevující se techno a house hudební scénu. Pionýři techna Derrick May, Kevin Saunderson a Juan Atkins tuto skupinu označili za jeden z hlavních vlivů na svůj vývoj proto-techna během Detroitské Techno exploze ke konci osmdesátých let.

Devadesátá léta

V únoru 1990 dosáhl „Enjoy the Silence“, jejich zatím nejúspěšnější singl, 8. příčky v žebříčcích USA (6. v UK) a stal se jakýmsi jejich hudebním podpisem. Vyhrál také Best Single v Brit Awards. K propagaci svého nového alba Violator, uspořádali autogramiádu v Los Angeles, která přilákala na 17 tisíc fanoušků. Album (Top Ten v UK a USA) i následující turné World Violation Tour se stali jejich dalšími úspěchy. Alba se podařilo prodat přes 3 miliony kusů a stalo se tak třikrát platinovým. Stojí za zmínku, že 40 tisíc lístků na stadion newyorských Giants bylo prodáno během 8 hodin a 48 tisíc lístků na stadion losangeleských Dodgers se prodalo během pouhé jedné hodiny.

Do roku 1991 se Depeche Mode jevili jako jeden ze světově nejúspěšnějších počinů na hudební scéně, spoléhající se na proto-techno hudbu, která je odlišovala od ostatních. Jejich hudba zazněla například ve filmu Až na konec světa režiséra Wima Wenderse. V roce 1993 změnila skupina styl se Songs of Faith and Devotion, rockově orientovaným albem, které „zdrsnilo“ jejich hudbu. To je vzdálilo od vlivů kláves a syntezátorů a poprvé také uvedlo živé bicí (v podání Alana Wildera). Debutovalo také na prvních pozicích hitparád v USA i UK. Jeho nejvýraznějšími skladbami byly „I Feel You“, kombinace country, blues a techna, oduševnělý „Walking in My Shoes“ a evangelicky zabarvený „Condemnation“ (Zatracení). Následovalo čtrnáctiměsíční světové turné Devotional (Zbožný). Na hudbě však bylo znát, když se Andrew Fletcher rozhodl neúčastnit druhé „exotické“ části turné.

V červnu 1995 po turné opustil Alan Wilder skupinu, údajně kvůli neuspokojivým vnitřním pracovním podmínkám, a dále pokračoval v praci na svém osobním projektu Recoil. Pravděpodobnou příčinou jeho odchodu byly problémy kolem drogové závislosti Davida Gahana, příznání Martina Gora o „bojování s vlastními démony“ a vzrůstající napětí mezi Wilderem a Andrewem Fletcherem. Wilder uvedl, že k dílu skupiny přispěl lvím dílem a přitom za poslední alba obdržel pramalé zásluhy. Jeho odchod byl zanedlouho následován zprávou o Gahanově pokusu o sebevraždu ve svém domě v Los Angeles Ten poté nastoupil na odvykací protidrogový program, aby se utkal se svojí závislostí na heroinu.

V roce 1996, s vyléčeným Gahanem, Depeche Mode pokračoval v nahrávání s producentem Timem Simenonem. Příštího roku pak album Ultra a jeho první singl „Barrel of a Gun“ byli fanoušky nadšeně přijaty. Album znovu debutovalo na prvních příčkách, avšak skupina odmítla uspořádat turné, možná kvůli výsledkům minulého Devotional. I tak ale vystoupili na řadě „Ultra Parties“, uspořádaných pro hudební tisk a vybrané návštěvníky, které měly hlavně vytáhnout jejich klíčové skladby z tohoto alba.

Kolekce toho nejlepšího The Singles 86>98 následovala v roce 1998 s novým singlem „Only When I Lose Myself“. Poté vyrazila skupina na čtyřměsíční turné, které potvrdilo jejich pozici „permanentního lákadla“ s vyprodanými koncerty a to bez ohledu na prodej jejich desek. (do této kategorie se mohou řadit např. U2, Rolling Stones a Rod Stewart)

Depeche Mode v současnosti

Zatímco zůstává Depeche Mode stále populární v USA, západní Evropě a Austrálii, jeho nejloajálnější základna fanoušků leží ve střední a východní Evropě, což bylo způsobeno společně několika klíčovými událostmi v této části světa na přelomu 80. a 90. let. Celosvětová popularita Depeche Mode a syntetické taneční hudby obecně (která v té době již v USA slábla), pád komunismu a vzestup Internetu, který umožnil okamžitý přístup k západní hudbě a ideám, po kterých tento region, uzavřen v umělé totalitní bublině, prahl. Dnes je zde bezpočet webových stránek fanoušků, snad v každém jazyce, vyzdvihujících skupinu k trvalé slávě.

2001

V roce 2001 vydali Depeche Mode album Exciter, které se neumístilo příliš dobře v žebříčcích mimo kontinentální Evropu. Ačkoli obsahovalo několik klubových tanečních hitů, jako např. remixy „I Feel Loved“ od Dannyho Tenaglia, mnoho fanoušků pociťovalo, že album bylo bez inspirace a pod obvyklou úrovní Depeche Mode, a to i přesto, že obsah nahrávky byl označen za jeden z nejsilnějších pěveckých výkonů Davida Gahana od doby, kdy se přidal ke skupině. Na webových blozích od L. A. až po Sydney se objevovaly otázky, zda to není důkaz, že se Depeche Mode v podstatě rozbil s odchodem Alana Wildera v roce 1995. Vypadalo to, že krátce po turné Exciter vycítili Martin a Dave, že je ten pravý čas zaměstnat se svými vlastními sólo projekty.

2002–2003

V roce 2002 vyšlo DVD One Night in Paris se záznamem pařížského koncertu z 10. října 2001 v pařížské haly Palais Omnisport. Toto DVD bylo doplněno bonusy ve formě rozhovorů se členy kapely i realizačního týmu turné. DVD režíroval dvorní fotograf Depeche Mode Anton Corbijn.

Roku 2003 vyšlo sólové album Davida Gahana Paper Monsters, následované celosvětovým turné a jeho DVD nahrávkou, nazvanou Live Monsters. Martin Gore pokračoval ve své sólové kariéře vydáním Counterfeit² (další cover verze, z nichž některé si Martin vybral již pro svůj dřívější výběr oblíbených písní v roce 1989 Counterfeit). A Andrew Fletcher spustil dokonce své vlastní hudební vydavatelství Toast Hawaii (nejvýraznější výsledek jeho činnosti bylo až dosud ženské synth-popové duo Client).

2004

V srpnu roku 2004 vydalo Mute records DVD verzi Devotional, nafilmovaného během jejich světového turné v roce 1993 a novou remixovanou kompilaci Remixes 81-04, která obsahuje některé nové a některé nevydané propagační mixy singlů z let 1981 až 2004, obzvláště opětovné vydání a nové provedení jejich již klasického a otřepaného hitu „Enjoy the Silence“. Singl vyšplhal až na 7. pozici v UK, avšak v USA si vedl o dost hůře. V té době (5. září) také Martin prozradil v interview pro show Stuarta Maconie na rádiu BBC, že se právě rozvádí.

Playing the Angel (2005)

17. října 2005 vydala skupina své zbrusu nové a dlouho očekávané, již jedenácté studiové album Playing the Angel s většinou pozitivními ohlasy. Jeho produkci měl na starosti Ben Hillier. Dostalo se do na prvních deset a v některých evropských zemích i na první pozici, charakterizováno singlem „Precious“, který se dostal na 4. místo v britských žebříčcích. V den uvedení alba v New Yorku, to bylo poprvé od roku 1990, kdy skupina hrála na playback. Stojí za zmínku, že toto bylo první album, které charakterizují písně napsané zpěvákem Davidem Gahanem. Několik měsíců před svým oficiálním vydáním prototyp videoklipu „Precious“ unikl na Internet. Oficiálně bylo zveřejněno video 12. září na domovské stránce Depeche Mode. Pro propagaci alba se skupina rozhodla uspořádat od listopadu 2005 pětiměsíční turné po Severní Americe a Evropě. V ČR hráli 23. ledna v Sazka aréně. Druhý singl z alba Playing the Angel – „A Pain That I'm Used To“ byl vydán 12. prosince a třetí singl „Suffer Well“, vůbec první singl napsaný hlavním zpěvákem Davidem Gahanem.

Aktuálně se chystá vydání živého záznamu koncertu z turné na DVD. Bude obsahovat záznam z Milána (18. a 19. února 2006) a uvedení do prodeje se předpokládá v září. Depeche Mode prodali již přes 72 milionů desek po celém světě (a od devadesátých let vydávají každé 4 roky nové studiové album) a upevnili svoji pozici jedné z nejpopulárnějších a stále živě vystupujících skupin všech dob.

V roce 2006 vyšla 3 starší alba Depeche Mode (Speak & Spell, Music for the Masses a Violator) v prostorové úpravě pro 5.1. Vydání jsou řešená podobně jako Second Edition posledního alba Playing the Angel, tj. dvojdisk, kde první disk je SA-CD hybrid (SA-CD pro 5.1 a klasické stereo CD) a druhý disk DVD se všemi skladbami v DTS 96/24 5.1 a Dolby Digital EX 5.1 i v PCM 2.0 48 kHz.

Sounds of the Universe (2009)

Během pauzy roce 2007 vydal Dave Gahan sólové album Hourglass, kapela také oznámila, že se začátkem roku 2008 sejde ve studiu k práci na novém albu.

V létě roku 2008 Depeche Mode opustili vydavatelství Warner Music Group, se kterým spolupracovali v Americe, zatímce o Evropu se staral label Mute spadající pod vydavatelství EMI. Na podzim téhož roku oznámili plán Tour of the Universe. S koncem roku skončilo také nahrávání nového alba, při nahrávání byl kladen důraz na analogové syntezátory, což Gahan komentoval: „Tohle je nový Martinův fetiš, protože všechny tyhle věcičky nakoupil na eBay. Už určitě koupil dobrou polovinu všech dostupných analogových přístrojů.“ Album dostalo jméno Sounds of the Universe a vydání bylo naplánováno na duben 2009, pilotní singl „Wrong“ byl představen již v únoru.

V listopadu roku 2010 vyšel na DVD a Blue Ray discích koncertní záznam sestříhaný ze dvou vystoupení v Palau St. Jordi v Barceloně v rámci "Tour Of The Universe"(20. a 21. listopadu roku 2009). Režisérem záznamu byl Russell Thomas, autorem koncertních projekcí jako obvykle Anton Corbijn. Celkem skupina během tour odehrála 102 koncertů ve 40 zemích světa a měla velký úspěch u fanoušků a to i přesto, že tour provázely zpočátku problémy (zdravotní komplikace a operace Davida Gahana a několik zrušených vystoupení).

Několik zajímavostí

V Tallinnu v Estonsku existuje bar zcela věnovaný této skupině. Nehraje zde žádná jiná hudba ani videoklip, než pouze a jenom od nich. Mezi vystavenými památečními předměty visí i fotografie Martina Gora při návštěvě baru.
V Praze existovala restaurace Black Angel, tematicky i hudebně zaměřená na Depeche Mode, její činnost však byla v roce 2009 ukončena.
Ve Velké Británii měli Depeche Mode přes 40 hitových singlů, což je více než u kteréhokoli jiného umělce.
Svojí hudbou ovlivnili např. skupiny: Client, Camouflage, Neuroticfish, Oceán a nebo Shalom.

Členové skupiny

V současnosti se Depeche Mode skládá z těchto tří hudebníků:

Martin Gore (hlavní skladatel, dále zpěvák, kytarista a hráč na klávesy)
David Gahan (hlavní zpěvák, od alba Playing The Angel i skladatel pro skupinu)
Andrew Fletcher (hráč na klávesy, manažer a příležitostně zahraje i na jiné nástroje)

Dřívější členové

Alan Wilder (produkční, hráč na klávesy, bubeník, zpěvák a příležitostně skladatel), ve skupině od 1982 do 1995.
Vince Clarke (hlavní skladatel, hráč na klávesy), ve skupině od 1980 do 1981.