Herbert von Karajan

Heribert rytíř von Karajan, (5. dubna 1908, Salcburk – 16. července 1989, Anif, Salzbursko) byl jedním z nejvýznamnějších dirigentů 20. století.

Hudební vzdělání

Studoval na salcburském Mozarteu a na Hochschule für Musik ve Vídni.

Umělecká činnost

V Ulmu na Dunaji se v roce 1930 stal prvním kapelníkem v Městském divadle Ulm a současně v Filharmonickém orchestru města Ulm. V roce 1935 se stal generálním hudebním ředitelem v Cáchách. U příležitosti dne okresního NSDAP v témže roce uvedl cyklus Feier der neuen Front s tělesem o 750 zpěvácích a přes 100 instrumentalistů, věnovaný Adolfa Hitlera od Richarda Trunka. I přes silný tlak okolí podvakráte odmítl vstoupit do německé i rakouské NSDAP (nebo přesněji: pokus o první formální vstup do strany v Rakousku nebyl dokončen). Jelikož se pak v březnu 1935 stal Generálním hudebním ředitelem v Cáchách, antedatuje se jeho vstup do strany k 1. květnu 1933. Avšak jeho členské stranické číslo 3430914 naznačuje, (podle údajů Berlin Document Centre), že vstup mohl být uskutečněn teprve v březnu 1935. Frances Stonor Saunders píše v publikaci The Cultural Cold War, vydané v Anglii jako Who Paid the Piper?, knize o kulturní politice CIA v Evropě po válce, že Karajan „had been a party member since 1933, and never hesitated to open his concerts with the Nazi favourite 'Horst Wessel Lied'.“

Na rozdíl od Wilhelma Furtwänglera, se vůbec nerozpakoval dirigovat v obsazených zemích Evropy. Jako hostující dirigent vystupoval v Bukurešti, Bruselu, Stockholmu, Amsterdamu a Paříži. Po jednom z uvedení Tristana a Isoldy v Berlínské státní opeře roku 1938, Hermann Göring jako nejvyšší představitel divadla, složil pochvalu mladému dirigentovi a spolustraníkovi. Brzy byla uzavřena první smlouva s vydavatelstvím Deutsche Grammophon. V letech 1939 až 1943 pracoval Karajan jako státní kapelník Berlínského státního orchestru a v tisku byl vystaven jako protivník Furtwänglera. Furtwänglerem vedení Berlínští filharmonikové měla právní formu společnosti s ručením omezeným, jejichž podíl od roku 1934 připadal Německé říši, v zastoupení ministra propagandy Josepha Goebbelse. Naproti tomu Státní orchestr, coby orchestr Staatsoper Unter den Linden ve svazu pruského Státního divadla, podléhal ministerskému předsedovi Hermannu Göringovi.

Dne 18. února 1945 měl poslední koncert se Státní orchestrem v Berlíně. Konec války strávil společně se svou tehdejší ženou Anitou v Miláně a u Komského jezera, kde se, jak sám říkal - „skrýval, aby se vyhnul povolávacímu rozkazu k bojovému útvaru propagandy Südstern.“

V roce 1946 mu byl sovětskými okupačními úřady kvůli jeho čleství v NSDAP vysloven zákaz výkonu povolání, který však byl následně roku 1947 zrušen. Roku 1948 se stal ředitelem a čestným členem společnosti Přátel hudby ve Vídni (od roku 1949 do konce života). Od tohoto bodu začala jeho samostatná umělecká kariéra. Po angažmá v milánské Scale (stálým hostujícím dirigentem byl v letech 1948 - 1968) se stal v roce 1955 nástupcem Wilhelma Furtwänglera a Sergia Celibidache na postu šéfdirigenta Berlínských filharmoniků. V prosinci 1954, krátce po Furtwänglerově smrti, ho berlínský senátor pro kulturu Joachim Tiburtius oslovil, zda by mohl Furtwänglera zastoupit na turné po USA, sjednané s Berlínskými filharmoniky na březen 1955. Karajan tehdy odpověděl:„Mit tausend Freuden, aber nur als designierter Nachfolger und künstlerischer Leiter (S obrovskou radostí, ale pouze jako jmenovaný nástupce a umělecký vedoucí“. Když Karajan v roce 1955 dirigoval Berlínské filharmoniky v New Yorku, došlo k dramatickým demonstracím proti Německu a Karajanovi. Od své v roce 1956 na doživotí uzavřené smlouvěs Berlínskými filharmoniky odstoupil v dubnu 1989, jelikož mu nevyhovovaly finanční podmínky za podporu města a jeho kompetencí. Kromě toho byl v letech 1957 - 1964 uměleckým vedoucím Vídeňské státní opery, kterou rozhodně dovedl ke světové slávě a jako první přivedl mnoho významných zpěváků do tohoto operního domu. Kvůli rozepři s ředitelem Egonem Hilbertem v důsledku stávky zaměstnanců opery, nakonec Státní operu předčasně opustil (ve sporu šlo o udělení pracovního povolení jednoho italského divadelního nápovědy (sufléra), kterého Karajan prosazoval). Od poloviny 70. let byl stále častěji sužován zdravotními problémy, což jej však vůbec neodradilo od turné po celém světě. V roce 1967 založil Salcburské Osterfestspiele, jejichž byl do konce svého života vedoucím. Každoročně zde vypracoval operní novou produkci, kde mu jako orchestr sloužili Berlínští filharmonikové, dokud nesáhl po přerušení spolupráce s tímto hudebním tělesem roku 1989 po lipském Gewandhausorchestru.

Hrál rozhodující roli při Salcburských slavnostech hudby jako člen jejich vedení - především v letech od 1960 až do své smrti roku 1989. Předběžné rozhodnutí však padlo již v roce 1938: v době, kdy se v berlínském Top-hotelu Adlon stýkal se špičkami NSDAP měl platil za privilegovaného hosta až do trpkého konce, kdy byl roku 1938 Gottfried von Einem v hotelu Adlon zatčen Gestapem. Karajan dirigoval vítězný koncert u příležitosti vojenského obsazení Prahy a Paříže.

Jednalo se o zakládajícího člena Společnosti Paula Hindemitha v Berlíně Paul-Hindemith-Gesellschaft in Berlin. Také se silně zajímal o techniky hudební produkce a přikládal velkou váhu zpravodajství médií o klasické hudbě. Jako jediný Rakušan si ponechal svůj šlechtický titul i po skončení monarchie, neboť jej chápal jako své umělecké jméno.

Přístup na území Státu Izrael zůstal jemu a jeho orchestru kvůli jeho členství v NSDAP zamítnut.

Význam

Během svého života natočil na postu dirigenta více gramofonových desek a CD než většina jeho kolegů. Po menším množství válečných nahrávek, (m.j. také raná stereonahrávka poslední věty Brucknerovy 8. symfonie), začal s natáčením v roce 1946 za pomoci Waltera Leggeho z Columbia Records (pozdějšího EMI), kdy natočil první větší sérii gramofonových záznamů s nově založeným Philharmonia Orchestra. Od poloviny 50. do začátku 60. let nahrával také u společnosti Decca Records/London, od roku 1959 současně vedle, až do 80. let trvající smlouvy s EMI také u Deutsche Grammophone. Standardní repertoár (a jen ten ho až na malé výjimky zajímal výhradně) nahrál až pětkrát, a počet záznamů podle názoru mnoha kritiků není v poměru k jejich uměleckému provedení. Jím založená firma Telemondial (1982) měla za úkol zachovat jeho „odkaz“ také v podobě obrazů. Vznikly obrazové a zvukové nahrávky, v nichž Karajan částečně řídil i obrazovou režii, jež měla působit pateticky, která však občas sjížděla spíše k trapnosti.

Jeho muzikantský styl byl většinou (s výjimkou jeho raných let u EMI) akademický bez větší odvahy, nicméně kladl velký význam na zvuk. Jeho ideálem byl „odmaterializovaný“ zvuk, jež nepřipouští žádné další zvuky a šumy při tvorbě tónu. To vedlo u zvukově významných prací jako např. u impresionistických nebo též u skladeb Jeana Sibelia k velkolepým výsledkům (platil vedle Leopolda Stokowského za jednoho z největších „mágů zvuku“ vůbec), u klasického a romantického repertoáru byl však jeho ideál zvuku často kritizován jako naleštěný povrch. Jeho poslední nahrávkou byla Brucknerova 7. symfonie s Vídeňskými filharmoniky.

Obdržel mnoho ocenění (m.j. v roce 1961 Rakouské čestné uznání za vědu a umění (Österreichisches Ehrenzeichen für Wissenschaft und Kunst), v roce 1978 se stal čestným občanem města Vídně). Od roku 1997 se konají v baden-badenském Festspielhausu „Letnice Herberta von Karajana“ („Herbert von Karajan Pfingstfestspiele“). Od roku 2003 se v Baden-Badenu uděluje také Herbert-von-Karajan-Musikpreis (cena H. von Karajana).

Šéf a zakladatel firmy Sony, Akito Morita, byl velikým vyznavačem klasické hudby a Karajanův velký ctitel. Významně investoval do nového média - CD. Tak vzniklo v orchestru za výrazného Karajanova přispění, ve své době nejpokročilejší nahrávací studio na světě, a téměř všechny dnes známé digitální nahrávky - a především techniky snímání zvuku mikrofonem vznikaly zde, v místě Akito Morita shromáždil nejlepší zvukové inženýry a techniky z celého světa, aby snímali Karajanovo „digitální snímání“ standardního klasického repertoáru. Tyto nahrávky byly pořizovány střídavě s Vídeňáky a Berlíňáky. Karjan sám pobízel muzikanty i zvukové techniky přímo otrocky k tomu, aby docílili „perfektního“ zvuku: bez dodatečných zvuků, bez šumů, každý hlas, ba dokonce každý nástroj musel být rozeznatelný a měl znít živě. Bylo zapotřebí mnoho nekonečných sezení, než byl spokojen. V jednom z tehdejších záznamů v dokumentárním pořadu se ke slovu dostali také hudebníci a zvukoví pracovníci, kteří se pochopitelně nevyjadřovali příliš nadšeně o Karajanově „přepečlivosti“. Nahrávky dnes však neplatí za příliš zdařilý příklad raného „digitálního zvuku“ - neprůhledného a se syntetickým zvukem smyčců. Pod titulem „Karajan Gold“ se Deutsche Grammophon pokusil o remastering, ten však přinesl v tomto ohledu jen malé zlepšení.

Jeho technické zájmy se neomezovaly jen na zvukovou a záznamovou techniku. Byl též vyznavačem rychlých aut a patřil mezi dlouholetými řidiči Porsche k malému okruhu prominentů, kterým se podařilo získat limitovaný model 959, a to dokonce dvakrát. (Citát: „S tím prvním jsem neměl žádné starosti, neboť shořel.“). Kromě toho byl majitelem pilotního průkazu a nezřídka létal s vlastní Cessnou. Také plavba na veliké jachtě patřila mezi jeho aktivitám ve volném čase. Mnohokrát byly také tyto aktivity - úmyslně - doprovázeny novináři.

Zemřel poté, co vedl zkoušku na „Maškarní ples“, 16. července 1989 v Anifu na selhání srdce a byl pohřben na tamním hřbitově.

Soukromý život

Jeho praděd Georgios Karajannis vycestoval z Kozani v severním Řecku do Saska a působil zde jako kupec. Jeho syn Theodor von Karajan byl za zásluhy v textilním průmyslu povýšen do šlechtického stavu kurfiřtem Friedrich Augustem III..

Byl třikrát ženat. V prvním manželství (1938) s Elmy von Karajan-Holgerloef, podruhé (1942) s Anitou Gütermannovou a potřetí (1958) s Eliette von Karajan. Z tohoto manželství vzešly dcery Isabela (* 1960) a Arabela (* 1964). Nad oběma dcerami převzaly orchestry, jež byly s Karajanem spojené, patronát, Vídenští filharmonikové nad Isabelou a Berlínští filharmonikové nad Arabelou.

Zdroj: Wikipedia.org