Vincenzo Bellini

Žánry: funky , klasická , romantická , opera , skladatel

Popis interpreta Vincenzo Bellini Upravit životopis

Vincenzo Salvatore Carmelo Francesco Bellini (3. listopadu 1801, Catania – 23. září 1835, Puteaux u Paříže ) byl italský hudební skladatel. Jeden z nejvýznamnějších představitelů stylu bel canto.

Život

Vincenzo Belini se narodil na Sicílii v Catanii. Narodil se v hudební rodině a byl tzv. zázračné dítě. Traduje se, že v 18 měsících zpíval árii Valentina Fioravanti, hudební teorii se začal učit ve dvou letech, na klavír ve třech a v pěti letech již hrál i náročné klavírní skladby. Jeho první komposice pochází z doby kdy mu bylo šest let. Ať už jsou tato svědectví pravdivá či ne, od dětství nebylo o jeho budoucí hudební kariéře pochyb.

Prvotní hudební vzdělání mu poskytl dědeček. V roce 1819 opustil Catanii a začal studovat na konservatoři v Neapoli s finanční podporou města Catanie. Do roku 1822 byl žákem Niccola Antonia Zingarelliho a studoval díla mistrů neapolské školy, ale také Josepha Haydna a Wofganga Amadea Mozarta. Zde prožil i velký milostný román s Maddalenou Fumaroli, kdy oba milenci bojovali s nepřízní Maddalenina otce, magistrátního úředníka, který pouhého cembalistu nepovažoval za vhodného ženicha.

Jeho první opera, Adelson e Salvini, byla provedena na školním představení v divadle konservatoře. Další opera, Bianca e Gernando, byla hrána s velkým úspěchem již v divadle Teatro San Carlo. Titulní roli tu zpíval tenor Giovanni Battista Rubini, kterému svěřoval role i v dalších letech. Úspěch to byl tak veliký, že i král porušil dvorní etiketu a tleskal ve stoje. Vincenzo získal vzápětí objednávku na novou operu pro Teatro alla Scala v Miláně. Výsledkem byla opera Il Pirato (Pirát), která se stala trvalou součástí světového repertoáru. Při práci na této opeře se získal i přátelství básníka a operního libretisty Felice Romani.

Následující roky strávil Bellini v Miláně. Neměl nouzi o další objednávky. Seznámil se zde s hudebním vydavatelem Giovannim Ricordim, který ho uvedl do salónů vysoké šlechty. Okamžitě byl vyzván, aby zkomponoval operu pro otevření divadla Teatro Carlo Felice v Janově. Bellini však nenapsal novou operu, ale pro tuto příležitost přepracoval svou starší práci Bianca e Gernando a uvedl ji pod lehce pozměněným názvem Bianca e Fernando (1828). V divadelní lóži tohoto divadla potkal Giudittu Turinu, se kterou pak udržoval dlouhodobý vztah za vstřícné tolerance jejího manžela.

Další opera La straniera (1828) byla u obecenstva ještě úspěšnější než Il Pirato, ale vyvolala polemiku v tisku pro svůj nezvyklý styl i harmonii. Neustálé modulace do vzdálených tónin vyvolávaly nelibost u konservativněji zaměřených kritiků a ani sociální podtext libret nebyl jednoznačně přijímán. Opera Zaira, kterou komponoval pro otevření divadla Tetro Ducale v Parmě, nebyla příliš úspěšná, zato publikum v Benátkách bylo nadšeno dílem I Capuleti e i Montecchi (Kapuleti a Montekové) napsaným podle Shakesparova Romea a Julie.

Roky 1831 až 1835 byly plné mimořádných úspěchů. V této době zkomponoval svá vrcholná díla: La sonnambula (Náměsíčná) a Normu, které zahájily vítěznou pouť všemi evropskými scénami. Opera Beatrice di Tenda v roce 1833 v Benátkách propadla a skladatel, navíc zklamaný rozchodem s Giudittou, odešel do Londýna. Po úspěchu oper La sonnambula a Norma v divadle Drury Lane sklízel další vavříny v Paříži. Byl jmenován Rytířem čestné legie. Pro divadlo Théâtre Italien zkomponoval operu I Puritani (Puritáni). Netušil však, že to bude jeho opera poslední.

Předčasně zemřel 23. září 1835 v Puteaux u Paříže ve věku pouhých 33 let. Příčinou smrti byl, podle lékařské zprávy, akutní zánět tlustého střeva komplikovaný abscesem na játrech. V pařížské Invalidovně se s ním rozloučil 250členný sbor. Byl pohřben nejprve v Paříži na hřbitově Père Lachaise, později byly jeho ostatky převezeny na Sicilii a uloženy v katedrále v Catanii. Partitury a memorabilia jsou uchávány v Museu Belliniano.

Dílo

Belliniho význam tkví především v operní tvorbě. Ostatní díla, jak chrámová, tak i sakrální, jsou dnes téměř zapomenuta. V počátcích byl silně ovlivněn Rossinim, ale počínaje již operou Il pirato si vypracoval vlastní styl. Snažil se o maximální jednotu textu a hudby. Opouští přísné dělení na recitativy a árie a v daleko větší míře než jeho předchůdci používá zpěvné ariózní recitativy. Mimořádná je jeho melodika. Typické jsou pro něj široce klenuté árie vycházející z několikataktových motivů. To vše je jen podtrženo harmonickou a instrumentační vynalézavostí. Stal se ve své době nejvlivnějším italským operním skladatelem. Skladatelé jako Gaetano Donizetti, Giovanni Pacini, Saverio Mercadante i Giuseppe Verdi jej uvádějí jako jednoho ze svých předchůdců.

Opery

Adelson e Salvini (1825, Teatro del Conservatorio di San Sebastiano, Neapol)
Bianca e Gernando (1826, Teatro San Carlo, Neapol)
Il pirata (1827, Teatro alla Scala, Milán)
Bianca e Fernando (revidovaná verse opery Bianca e Gernando, 1828, Teatro Carlo Felice, Janov)
La straniera (1829, Teatro alla Scala, Milán)
Zaira (1829, Teatro Ducale, Parma)
I Capuleti e i Montecchi (1830, Teatro La Fenice, Benátky)
La sonnambula (1831, Teatro Carcano, Milán)
Norma (1831, Teatro alla Scala, Milán)
Beatrice di Tenda (1833, Teatro La Fenice, Benátky)
I puritani (1835, Théâtre Italien, Paříž)