Vladimir Horowitz

Vladimir Samojlovič Horowitz (rusky Vladimir Samojlovič Gorovits, 1. října 1903 – 5. listopadu 1989) byl rusko-americký pianista. Ve své době byl považován za jednoho z nejproslulejších klavíristů. Jeho technika, krása jeho tónu a jeho vášnivá hra, to vše jsou dnes již legendy.

Život a klavírní začátky

Horowitz sám tvrdil, že jeho rodištěm je Kyjev, ale některé zdroje uvádějí, že se narodil v městě Berdyčiv. Jeho sestřenice Natasha Saitzoffová, podle rozhovoru z roku 1991, řekla, že všechna čtyři dítka Horowitzových se narodila v Kyjevě. Naproti tomu, Vladimirova manželka Wanda Toscanini, také na základě dokladů z tamního rabínství, věřila druhé teorii.

Narodil se sice roku 1903, ale jeho otec, když se dověděl, že by syn měl nastoupit do armádních služeb, posunul datum jeho narození o rok dopředu (udělal jej mladším), protože nechtěl riskovat zranění rukou svého syna. Rok narození 1904 ještě dlouhou dobu uváděl i sám Vladimir.

Základům klavírní hry se naučil již v mládí, zpočátku od své matky, také významné klavíristky. V roce 1912 se dostal na Kyjevskou konzervatoř, kde ho vyučoval Vladimir Puchalsky, Sergei Tarnowsky a Felix Blumenfeld. Konzervatoř absolvoval roku 1919 klavírním koncertem č. 3 Sergeje Rachmaninova. O rok později uspořádal svůj první sólový recitál.

Jeho sláva rostla a brzy podnikl turné po Rusku, kde mu během finanční krize často platili raději chlebem, máslem a čokoládou nežli penězi. V letech 1922–1923 v Leningradu sám provedl 23 koncertů s 11 různými programy. Na jaře 2. ledna 1926 poprvé vyjel koncertovat z do zahraničí, přesněji do Berlína. Dále do Paříže, Londýna a New Yorku. Byl také vybrán sovětskými úřady, aby zastupoval v roce 1927 Ukrajinu v začínající Chopinově soutěži, nicméně rozhodl se jí neúčastnit a zůstat na Západě. Usadil se v USA a roce 1944 se stal americkým občanem.

Kariéra v USA

Jeho premiéra v Americe byla zahájena 12. ledna 1928 v Carnegie Hall. Provedl Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b-moll pod vedením Sira Thomase Beechama, který zde rovněž debutoval. Horovitz později říkal, že Beecham měl odlišné pohledy na tempo a že dirigoval zpaměti, aniž by dílo znal. Horowitzův úspěch u obecenstva byl fenomenální a další sólový recitál rychle následoval. Olin Downes, redaktor New York Times, kritizoval rozbroje mezi sólistou a dirigentem, ale vyzdvihl Vladimírovu až děsivou techniku a přenádherný tón ve druhé větě koncertu.

V roce 1932 poprvé účinkoval pod taktovkou dirigenta Arturo Toscanini s Beethovenovým 5. klavírním koncertem Es dur a i poté spolupracovali ještě několikrát, na koncertech i při nahrávání.

Navzdory své rostoucí slávě stále více pochyboval o svých klavírních schopnostech. Několikrát zrušil svá vystoupení a tehdy nastala léta odmlčení – od 1936 do 1938, od 1953 do 1965, od 1969 do 1974 a od 1983 do 1985. Po návratu v roce 1965 pořádal sólové recitály jen zřídka. Jeho televizní debut mu 22. září 1968 uspořádala televize CBS v Carnegie Hall.

Nahrávání

Účinkoval v mnoha nahrávkách. Začal v roce 1928 po příjezdu do Spojených států. Jeho první nahrávka vznikla pro společnost RCA Victor. Z důvodu ekonomických dopadů Velké hospodářské krize v Americe vydavatelství RCA souhlasilo s vydáváním svých nahrávek evropských mistrů přes svou pobočku HMV v Londýně. Horowitzovou první nahrávkou byl Rachmaninův 3. klavírní koncert s Albertem Coatesem a Londýským symfonickým orchestrem. Jednalo se o první nahrávku tohoto díla vůbec. Do roku 1936 pokračoval v nahrávání pro HMV převážně sólových kusů, včetně proslulé Lisztovy Sonáty h moll z roku 1932. Od roku 1940 se znovu soustředil na působení v USA.

Nahrál Brahmsův Klavírní koncert č. 2 a o rok později Rachmaninův č. 1, oba s NBC symfonickým orchestrem pod vedením Artura Toscaniniho. Od 1953, po svém odchodu do důchodu, vytvořil řadu nahrávek Scriabina a Clementiho, jeho první stereo nahrávku z roku 1959 věnoval Beethovenovým sonátám.

Po roce 1962 tvořil vysoce ceněné nahrávky pro Columbia Records – v první řadě koncert v Carnegie Hall (1965) a koncert pro televizi CBS (1968). V roku 1969 se vrátil k nahrávání ve studiu Kreislerianou skladeb Roberta Schumanna.

V roce 1975 pokračoval v nahrávání pro RCA Victor a do 1989 nahrál sérii živých vystoupení, včetně Mozartaova Klavírního koncertu č. 23. V této době byly natočěnyy také čtyři filmové dokumenty o Vladimiru Horowitzovi. Jeho poslední studiová nahrávka byla dokončena čtyři dny před jeho smrtí.

Studenti

V roce 1944 začal spolupracovat s vybranými klavíristy. Jedním z nich byl Byron Janis, do roku 1948 Horowitzův žák. Janis vysvětloval jejich vztah jako vztah otce a syna. Často cestoval s Horowitzem a jeho ženou po koncertních turné. Dalšími byli Gary Graffman (1953–1955), Coleman Blumfield (1956–1958), Ronald Turini (1957–1963), Alexander Fiorillo (1950–1962) a Ivan Davis (1961–1962). Později také Murray Perahia a Eduardus Halim. Horowitz však trval na tom, že jeho studenti by měli hrát podle něj, být jakýmsi jeho odrazem, což vzbuzovalo značnou nepopularitu.

Osobní život

V roce 1933 se oženil s Toscaniniho dcerou Wandou. Horowitz byl Žid a Wanda katolička, ale v tom ani jeden nepatřoval žádný problém. Wanda však neuměla rusky a Vladimir italsky. Jejich společným jazykem se proto stala francouzština. Měli spolu jednu dceru – Sonia Toscanini Horowitzová (1934–1975).

Navzdory jejich manželství zde existují náznaky, že Horowitz byl homosexuál. On sám to komentoval takto: „Jsou tři druhy pianistů: židovští, homosexuální a špatní“. V 50. letech se podrobil psychologické léčbě pro pokus pozměnit sexuální orientaci. V 60. a pak i v 70. letech také prošel elektrošokovou terapií.

Poslední léta

V roce 1982 začal užívat předepsaná antidepresiva a v jeho výkon nastal značný útlum. Na několika vystoupeních v Americe a Japonsku o rok později ztrácel psychickou jistotu a nastaly u něj první výpadky paměti. Avšak v roce 1985 dál už žádné léky nebral a vrátil se zpět v plné formě ke své koncertní a studiové činnosti. V následujícím roce podnikl cestu do Sovětského svazu, koncertoval v Moskvě a Leningradu. V nové atmosféře porozumnění a spolupráce mezi SSSR a USA byly tyto koncerty považovány jak za událost hudební, tak i politickou. Ve stejném roce byl prezidentem Ronaldem Reaganem oceněn medailí za svobodu, nejvyšším oceněním americké vlády. Moskevský koncert byl celosvětově vysílán v televizi a byl také vydán na kompaktním disku (Horowitz v Moskvě), držel se pak přes rok držel na nejvyšších příčkách v prodejnosti. Poslední cestu uskutečnil po Evropě na jaře 1987. Videonahrávka jeho posledního veřejného recitálu (Horowitz ve Vídni) byla vydána roku 1991 a jeho vůbec poslední recitál v Hamburku se uskutečnil 21. června 1987. V nahrávání pokračoval do konce života.

Vladimir Horowitz zemřel 5. listopadu 1989 v New Yorku na infarkt myokardu. Byl pohřben do rodinné hrobky Toscaniniho v italském Miláně.

Repertoár a technika

Je znám pro svou vynikající interpretaci romantického klavírního repertoáru. První nahrávky Lisztových sonát z roku 1932 jsou považovány za jedny z nejlepších i po více jak 75 letech. Další díla, která mohou být spojovaná s Horowitzemt byla Scriabinova Etuda dis moll, Op. 8, č. 12, Chopinova Balada g moll nebo mnoho Rachmaninových děl – Koncert č. 3 a menší díla – či Lisztovy Uherské rapsódie. Konkrétně druhá vahrávka z roku 1953 dosatla od Horowitze známou a dodnes využívanou kadenci. I do jeho dalších transkripcí dodával nenápadně svůj obsah (Variace na téma z Carmen – Georges Bizet). Neméně ho proslavila též klidná a intimní díla, například Dětské scény (Schumann), Scarlattiho sonáty a několik sonát Mozartových.

Horowitzovy interpretace byly kladně přijímány obecenstvem, ale ne vždy všemi kritiky. Virgil Thomson proslul svou svéráznou Horowitzovou kritikou jako „mistra zkomolení a přehánění“ napsanou pro New York Herald Tribune. Horowitzův styl byl spojen s dynamickými kontrasty, ohromným fortissimem a náhlým jemným pianissimem. Byl schopen dosáhnout mimořádné síly zvuku, avšak bez jakékoli hrubosti. Uměl používat širokou strukturu barvy tónů a jeho napínavý, přesný a vzrušující zápal byl znát i v technicky nenáročných dílech, například v Mazurkách Fryderyka Chopina. Slávu zaznamenala též jeho neobyčejně rychlá oktávová technika. Jeho pozice ruky byla velice neobvyklá, často hrával s dlaní pod úrovní klaviatury, nezřídka zcela nataženými prsty a jeho malíček pravé ruky kroutil vzhůru, pokud zrovna nic nehrál. Ney York Times o tom napsal, že jeho malíček náhle zaútočí jako kobra. Sergej Rachmaninov řekl o Horowitzovi, že hraje přesně naopak, než se běžně učí. Jiný přístup měl Vladimir k novináři, který se ho zeptal, jak je možné, že dokáže hrát oktávy tak rychle a tak silně. Horowitz odvětil: „Protože to umím“. Hudební kritik a novinář Harvey Sachs potvrdil, že Horowitz má neobyčejně vyvinutý nervový systém a smysl pro barvu tónu.

Při pohledu na hru Vladimira Horowitze si lze všimnout, že zřídkakdy se jeho ruce dostanou výše než několik centimetrů nad klávesy a že jeho tělo i tvář jsou nehybné a plně soustředěné na hru.

Zdroj: Wikipedia.org