Anna Šabatová (* 23. června 1951 Brno) je česká disidentka a signatářka Charty 77, zabývající se ochranou lidských práv. V letech 2001–2007 byla zástupkyní veřejného ochránce práv (ombudsmana), od roku 2008 je předsedkyní Českého helsinského výboru. Držitelka ceny Alice Garrigue Masarykové.
Disidentka
Od roku 1969 studovala filosofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Ve třetím ročníku byla zatčena a odsouzena na tři roky odnětí svobody za organizování letákové akce k parlamentním volbám (v listopadu 1971) a podíl na šíření samizdatu, trest vykonávala ve věznici v Opavě. V prosinci 1973 byla podmíněně propuštěna, studia již nemohla dokončit a krátce pracovala jako úřednice. V prosinci 1976 podepsala Chartu 77 (v roce 1986 byla její mluvčí) a podílela se i na dalších opozičních aktivitách: v době uvěznění svého manžela Ing. Petra Uhla (1979–84) vydávala jeho i svým jménem periodikum Informace o Chartě 77, v roce 1978 byla též spoluzakladatelkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Po podpisu Charty 77 byla na mateřské dovolené (má tři děti) a vykonávala různá nekvalifikovaná zaměstnání. Od roku 1987 se podílela na spolupráci polských a českých disidentů v iniciativě Polsko-československá solidarita, jejíž mluvčí byla.
Před Sametovou revolucí pracovala ve Východoevropské informační agentuře; v listopadu 1989 tak byla mezi lidmi, kteří rozhodovali o zveřejnění mylné informace o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi.
Anna Šabatová (* 23. června 1951 Brno) je česká disidentka a signatářka Charty 77, zabývající se ochranou lidských práv. V letech 2001–2007 byla zástupkyní veřejného ochránce práv (ombudsmana), od roku 2008 je předsedkyní Českého helsinského výboru. Držitelka ceny Alice Garrigue Masarykové.
Disidentka
Od roku 1969 studovala filosofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Ve třetím ročníku byla zatčena a odsouzena na tři roky odnětí svobody za organizování letákové akce k parlamentním volbám (v listopadu 1971) a podíl na šíření samizdatu, trest vykonávala ve věznici v Opavě. V prosinci 1973 byla podmíněně propuštěna, studia již nemohla dokončit a krátce pracovala jako úřednice. V prosinci 1976 podepsala Chartu 77 (v roce 1986 byla její mluvčí) a podílela se i na dalších opozičních aktivitách: v době uvěznění svého manžela Ing. Petra Uhla (1979–84) vydávala jeho i svým jménem periodikum Informace o Chartě 77, v roce 1978 byla též spoluzakladatelkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Po podpisu Charty 77 byla na mateřské dovolené (má tři děti) a vykonávala různá nekvalifikovaná zaměstnání. Od roku 1987 se podílela na spolupráci polských a českých disidentů v iniciativě Polsko-československá solidarita, jejíž mluvčí byla.
Před Sametovou revolucí pracovala ve Východoevropské informační agentuře; v listopadu 1989 tak byla mezi lidmi, kteří rozhodovali o zveřejnění mylné informace o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi.
Státní úřednice
Po revoluci působila Šabatová v letech 1990–91 jako poradkyně ministra práce a sociálních věcí pro styk s nevládními organizacemi. V roce 1996 dokončila dálkové magisterské studium českého jazyka a literatury na FF UK, dále pracovala jako redaktorka. V roce 1998 působila jako zástupkyně ředitele Městského centra sociálních služeb a prevence pražského magistrátu. V roce 1998 dostala jako první Východoevropanka za svou činnost Cenu OSN za obranu lidských práv. Mezi roky 1999–2000 působila jako externí poradkyně ministra práce a sociálních věcí pro oblast sociálních služeb.
Zástupkyně ombudsmana
25. ledna 2001 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky na návrh prezidenta republiky ve 2. kole hlasování zvolila Šabatovou zástupkyní veřejného ochránce práv 92 hlasy ze 174 proti 50 pro senátního kandidáta ODS. Slib předsedovi PS složila 31. ledna a post zastávala do 14. února 2007; podruhé již nekandidovala. Ve své činnosti se soustředila zejména na sociální oblast. Díky tandemu Motejl-Šabatová se úřad veřejného ochránce práv stal respektovanou součástí státního zřízení, což nelze říci o všech zemích, kde instituce ombudsmana existuje. Zkušenosti z výzkumů agentury STEM dlouhodobě ukazují na vysokou důvěru obyvatel k nejvyšším soudním a kontrolním institucím, relativně nejvyšší důvěru mají lidé v úřad ombudsmana; hodnoty přesahují sedmdesátiprocentní hranici. Středisko empirických výzkumů. V říjnu 2002 prezident Václav Havel vyznamenal Šabatovou Medailí Za zásluhy I. stupně.
Po vypuknutí tzv. kuřimské kauzy v květnu 2007 Šabatová vypověděla, že v říjnu 2006 se na ni obrátila Kateřina Mauerová s žádostí o pomoc její sestře Kláře s adopcí fiktivní třináctileté Anny (Barbory Škrlové) a Šabatová jim radila, jak postupovat. Za to ji kritizoval Fond ohrožených dětí, podle kterého porušila zákon, když neoznámila sociálním pracovníkům, že ví o dítěti bez identity; s tímto názorem se ztotožnilo i Ministerstvo práce a sociálních věcí. Šabatová se hájila tím, že byla povinna zachovávat mlčenlivost o tom, co se při výkonu funkce dozví, a morálními důvody. Zastal se jí i ombudsman Otakar Motejl s tím, že zákon o sociálně-právní ochraně dětí předepisuje povinné oznámení pouze některých taxativně jmenovaných skutečností, pod něž případ zřejmě nespadal.
Současnost
Po skončení funkčního období začala Šabatová vyučovat na Katedře sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V dubnu 2008 odevzdala na katedře právní teorie Právnické fakulty Masarykovy univerzity disertační práci Místo veřejného ochránce práv v moderní demokratické společnosti – od administrativního k lidskoprávnímu pojetí. Analýza vývoje jednoho institutu ochrany práv.
31. ledna 2008 byla Šabatová zvolena předsedkyní Českého helsinského výboru; je členkou Evropského výboru pro zabránění mučení Rady Evropy.
V březnu 2008 oznámila Strana zelených, že v říjnových volbách do Senátu za ni bude Šabatová kandidovat jako nestranice ve Vyškově (obvod č. 57). Kandidaturu jí nabízela už v roce 2006 Česká strana sociálně demokratická, Šabatová však tehdy odmítla. Ve volbách neuspěla, se ziskem 6,14 % skončila v prvním kole voleb jako pátá z šesti kandidátů.
Zdroj: Wikipedia.org
Méně textu »
