Charlie Parker

Charlie Parker (29. srpna 1920 Kansas City – 12. května 1955 New York), známý též jako „Bird“ či „Yardbird“, byl americký jazzový saxofonista a skladatel, který stál u zrodu bebopu. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších jazzových hudebníků a skladatelů všech dob. Parkerův neotřelý přístup k melodii, rytmu a harmonii měl obrovský vliv na jeho současníky. Některé z jeho skladeb jako například Billie’s Bounce, Antropology, Ornitology nebo Confirmation patří mezi jazzové standardy.

Parker byl ikonou subkultury hipsterů a později i beatnické generace, zosobňoval pojetí jazzového muzikanta jako nesmlouvavého umělce a intelektuála.

Přezdívku „Yardbird“ získal na začátku své kariéry a její zkrácená podoba „Bird“ mu pak zůstala do konce života. Obě varianty byly inspirací pro názvy různých jeho skladeb nebo alb jako například Yardbird Suite, Ornitology nebo Bird of Paradise. Ohledně původu této přezdívky kolují dvě historky: první tvrdí, že Parker prostě žil „volně jako pták“ („free as a bird“ v originále), druhá popisuje příhodu, která se stala na turné s McShannem. Autem nešťastnou náhodou srazili kuře („yardbird“ je americký slangový výraz pro kuře) a Parker je donutil zastavit a mrtvé kuře si vzal s sebou domů, aby mu ho domácí uvařila k večeři.

Život

Charlie Parker, Jr. se narodil 29. srpna roku 1920 jako jediné dítě Charlese a Addie Parkerových v Kansas City ve státě Kansas, vyrostl však v Kansas City v Missouri. Byl ovlivněn mnohými místními jazzovými hudebníky. V jedenácti letech začal hrát na saxofon. Stále cvičil a zdokonaloval se.

V patnácti letech opustil střední školu, aby se věnoval výhradně hudební kariéře. V rozhovoru s Paulem Desmondem uvedl, že v té době cvičil až patnáct hodin denně. Hrál s místními jazzovými kapelami po lokálních klubech. V sedmnácti letech se přidal ke Kansas City Bandu Bustera Smithe.

V roce 1939 Parker poprvé navštívil New York, meku všech jazzmanů, a zůstal téměř rok. Pracoval mimo jiné i jako umývač nádobí v Jimmie's Chicken Shack, kde hrával na piano Art Tatum. Jako profesionální muzikant si vydělával jen sporadicky, hojně se však účastnil místních jam sessions. Jak později uvedl, začal mu brzy vadit určitý stereotyp změn v improvizacích a chtěl hrát něco jiného, ale nedařilo se mu to: „Nepřestával jsem myslet na to, že tady musí být i něco jiného... Občas jsem to i zaslechl, ale zahrát jsem to nedokázal.“ Až jednou při jam session s kytaristou Biddy Fleetem se to při skladbě Cherokee povedlo: použil vyšší intervaly akordu jako melodickou linku, podtrhl to odpovídajícími změnami a zjistil, že to, co „občas zaslechl“ dokáže konečně i zahrát.

Parkerova vůbec první nahrávka vznikla v roce 1940 a bylo to s kapelou pianisty Jay McShanna, kde s krátkou přestávkou působil od roku 1938. Vedle New Yorku koncertovali také v Chicagu a na jihozápadě USA. Už na těchto prvních nahrávkách je patrné Parkerovo výjimečné improvizační nadání.

V roce 1942 se Parker zúčastnil jam session v newyorském Harlemu, kde se poprvé setkal s nadějnými jazzovými muzikanty jako byl pianista Thelonious Monk, trumpetista Dizzy Gillespie, kytarista Charlie Christian nebo bubeník Kenny Clarke.

Roku 1943 se Parker na rok připojil k Earl Hines' Bandu, kde mimo jiné hrál i Dizzy Gillespie. Tato formace se pak stal základem bandu Billyho Eckstina. Obě tato uskupení představovala vrchol nové jazzové scény.

Významný zlom přišel v roce 1945, kdy Parker vedl vlastní kapelu a nahrál sérii skladeb včetně Salt Peanuts nebo Show 'Nuff, které definovaly nový druh jazzové muziky. Na konci roku 1945 se vydal společně s Gillespiem do Kalifornie. Jejich pobyt však skončil katastrofálně. Západní publikum nenašlo v bebopu zalíbení, Parker s Gillespiem se neustále hádali a Parker nakonec spadl do problémů s drogami a alkoholem. V červenci 1946 se nervově zhroutil a musel být na sedm měsíců hospitalizován v kalifornské Camarillo State Hospital. Závislost na heroinu byla u něho údajně následkem podávání morfinu, když se ještě jako dospívající léčil z následků dopravní autonehody. Abstinenční příznaky pak kompenzoval alkoholem. Oba tyto návyky bezpochyby přispěly k jeho předčasné smrti ve čtyřiatřiceti letech.

Po propuštění z nemocnice se rychle „vrátil do formy“. Odjel zpět do New Yorku, kde společně s bubeníkem Maxem Roachem, trumpetistou Milesem Davisem, pianistou Dukem Jordanem a kontrabasistou Tommy Potterem založili jazzový quintet. V roce 1947 také nahrál svá nejslavnější alba jako Night in Tunisia nebo Yardbird Suite. V této době byl Parker nejvlivnějším a nejslavnějším jazzovým muzikantem. Jeho jazzový vzestup však kontrastoval s jeho osobním úpadkem spojeným se závislostí na heroinu a alkoholu. Přesto dokázal v letech 1947 až 1951 sám nebo s kapelou odehrát nespočet koncertů v klubech, rádiích i jinde a v roce 1949 podnikl úspěšné turné po Evropě.

V červenci 1951 přišel Parker kvůli problémům s drogami o povolení hrát v centru města, a tak se musel na nějakou dobu uchýlit na periferii. Hrál jen příležitostně, měl dluhy, jeho psychický i fyzický stav se zhoršoval. V roce 1954 se dvakrát pokusil o sebevraždu. Jeho poslední veřejný koncert se odehrál 5. května 1955 v newyorském klubu Birdland, pojmenovaném na jeho počest. V depresi a s podlomeným zdravím našel útočiště v newyorském bytě jazzové patronky baronky Nicy de Konigswater, kde 12. května 1955 zemřel, údajně na zápal plic a komplikace spojené s krvácejícím vředem.

Hudba

Parker sehrál zásadní roli ve vývoji bebopu, formy jazzu charakterizované spíše svižným tempem a improvizacemi než melodií. Pro jeho kompoziční styl jsou charakteristické rychlé přechody od existujících forem a standardů k originálním melodiím. Typickými příklady mohou být skladby Ornithology (How High The Moon) nebo Yardbird Suite (What Price Love). Nejednalo se sice o nic, co by dříve v jazzu neexistovalo, ale v bebopu šlo o zásadní, charakteristický prvek.

Parkerovo pojetí harmonie lze považovat za revoluční, jeho tonální repertoár zahrnoval akordy nonové, undecimové a tercdecimové, rychle implikované akordy disharmonické a nové varianty změněných akordů a akordových substitucí. Jeho barvu lze popsat jako čistou a pronikavou, ale zároveň i jemnou a tklivou u balad.

Přestože Parkerovy nahrávky (například Ko-Ko, Kim, Leap Frog a další) svědčí o okouzlující virtuózní technice a složitých melodických linkách, patří i mezi velikány bluesové hry. Jeho bluesová improvizace v Parker’s Mood představuje jednu z nejpůsobivějších nahrávek v dějinách jazzu.

V různých obdobích Parker jazz spojoval s prvky dalších hudebních stylů od klasiky po hudbu latinskoamerickou, v čem ho pak mnozí následovali.

Zdroj: Wikipedia.org