Christa Päffgen

Nico (* jako Christa Päffgen; 10. října 1938, Kolín nad Rýnem, Západní Německo – 18. července 1988, Ibiza, Španělsko) byla německá hudebnice, zpěvačka, herečka, modelka, hudební skladatelka a Superstar Andy Warhola. Nejvíce proslula svojí spoluprací s newyorskou skupinou The Velvet Underground a podílela se i na jejich debutovém albu The Velvet Underground and Nico z roku 1967, svoji sólovou kariéru zahájila albem Chelsea Girl z téhož roku. Hrála také v několika filmech, například La dolce vita (1960) od Federica Felliniho nebo Chelsea Girls (1966) od Andy Warhola. Byla také příbuzná s Hermannem Päffgenem, který v roce 1883 založil v Kolíně nad Rýnem pivovar. Zemřela v červenci 1988 v důsledku zranění při nehodě na kole.

Mládí

Modelkou se stala již jako teenagerka. Poté, co opustila ve třinácti letech školu, začala prodávat spodní prádlo a brzy si ji všimli módní zasvěcenci. O rok později jí její matka našla práci v Berlíně, kde pracovala jako modelka, a brzy se stala jednou z nejlepších modelek té doby. V té době přijala jméno „Nico“. Brzy se přesunula do Paříže a začala pracovat pro Vogue, Tempo, Vie Nuove, Mascotte Spettacolo, Camera, Elle a další podobné časopisy. Kromě své rodné němčiny mluvila čtyřmi jazyky: anglicky, italsky, španělsky a francouzsky.

Poté, co se objevila v několika televizních reklamách, obdžela malou roli ve filmu La Tempesta (1958) od režiséra Alberta Lattuada nebo filmu For the First Time od Rudolpha Maté v roce 1959. V témže roce se ukázala ve filmu La Dolce Vita Federica Felliniho a poté se přestěhovala do New Yorku.

V roce 1962 se objevila na obalu alba Moon Beams od jazzového pianisty Billa Evanse. V roce 1963 získala roli ve filmu Jacques Poitrenauda Strip-Tease.

Začátek hudební kariéry

V roce 1965 se setkala s kytaristou The Rolling Stones Brianem Jonesem a vydala s ním singl I'm Not Sayin' / The Last Mile, singl produkoval Jimmy Page, pozdější člen Led Zeppelin. Poté začala pracoval s Andy Warholem a Paulem Morrisseyem na jejich experimentálních filmech, například Chelsea Girls, The Closet, Sunset nebo Imitation of Christ. V době, kdy spolupracovala s Warholem, začal Warhol spolupracoval s newyorskou a v té době neznámou skupinou The Velvet Underground a navrhl jim, aby vzali Nico do kapely jako zpěvačku. Skupina to zpočátku nechtěla přijmout, jak z hudebních, tak i z osobních důvodů, nakonec ji do skupiny vzali. Skupina se stala součástí představení Exploding Plastic Inevitable. Nico zpívala hlavní vokály ve skladbách Femme Fatale, All Tomorrow's Parties a I'll Be Your Mirror a doprovodný zpěv v Sunday Morning, všechny skladby pocházejí z jejich společného alba The Velvet Underground and Nico z roku 1967.

Sólová kariéra

60. léta

Ihned po vydání alba The Velvet Underground and Nico, začala pracovat na svém prvním sólovém albu. Na albu se podíleli i její spoluhráči z The Velvet Underground Lou Reed, John Cale a Sterling Morrison. Album produkoval Tom Wilson, který již s VU spolupracoval. Album vyšlo v říjnu roku 1967 u Verve Records a jmenuje se Chelsea Girl, stejně jako Warholův film z předchozího roku. Na albu je jedna píseň Boba Dylana, několik od Jacksona Browne, jedna od Tima Hardina a další napsali různí členové Velvet Underground. Album Chelsea Girl je laděné v rytmu klasické folkové hudby.

V roce 1969 vydala další, již druhé sólové album. Jmenuje se The Marble Index. Na tomto albu již napsala, narozdíl od předchozího, všechny skladby. Zde ji již hudebně doprovází jen John Cale, který obstarává několik nástrojů. Ona sama zde hraje na harmonium a zpívá. Album vyšlo v květnu 1969 u Elektra Records a produkoval jej Frazier Mohawk.

70. léta

V 70. letech 20. století vydala jen dvě alba, první je Desertshore (1970) a druhé The End... (1974). Na prvním zmiňovaném albu napsala všechny skladby a hudebně ji zde doprovází znovu jen John Cale. Na druhém zmiňovaném albu se podílí již více hudebníků a mimo autorské skladby se zde nacházejí dvě předělané písně: The End, původně od The Doors a předělávka Německé hymny, kterou složili Hoffmann von Fallersleben a Joseph Haydn. Obě alba produkoval Cale. Na The End... se mimo jiné podílí ještě Brian Eno a Phil Manzanera, oba ze skupiny Roxy Music. V roce 1974, přesněji 1. června, nahrála Nico spolu s Kevinem Ayersem ze skupiny Soft Machine, Johnem Calem a Brianem Eno koncertní album s příznačným názvem June 1, 1974. Album vyšlo ještě v ten měsíc, 28. června 1974.

80. léta

Na konci roku 1979 se vrátila do New Yorku, na počátku roku 1980 absolvovala koncert v klubu CBGB, ve kterém hrály i další newyorské punkové The Patti Smith Group nebo Ramones.

V 80. letech 20. století stihla vydat zase pouze dvě studiová alba. První Drama of Exile (1981) a druhé Camera Obscura (1985). Na prvním zmiňovaném albu se nepodílel John Cale, produkoval ho Jean-Marc Philippe Quilichini. Na druhém již Cale znovu s Nico spolupracoval. V říjnu roku 1985 Nico dvakrát koncertovala v Československu, 5. října v Praze a druhý koncert v Brně. Krátce před smrtí ještě stihla nahrát koncertní album Nico's Last Concert: Fata Morgana, které nahrála v Berlíně 6. června 1988.

Osobní život

Nico se viděla jako součást tradice bohémských umělců. Vedla kočovný život, žila v různých zemích. Mimo Německo, kde se narodila, a Ibizy, kde zemřela, v padesátých letech žila v Itálii a ve Francii, většinu šedesátých let žila ve Spojených státech, v 80. letech žila v Anglii. Přes své hudební nadání a zpěv byla hluchá na jedno ucho a bylo pro ni těžké porozumět tomu, co ostatní říkají. Nico byla vegetariánka.

Smrt

Dne 18. července 1988 během dovolené se synem na španělském ostrově Ibiza prodělala menší infarkt při jízdě na kole a když z kola padala, udeřila se do hlavy. V tu dobu okolo projížděl taxikář a ve špatném stavu ji odvezl do místní nemocnice. Zemřela v osm hodin večer. Později bylo zjištěno, že krvácela do mozku. Pohřbena byla v Berlíně.

Zdroj: Wikipedia.org