Emil František Burian

Emil František Burian (11. června 1904, Plzeň – 9. srpna 1959, Praha) byl český básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg, dramatik a význačný režisér.

Život

Narodil se v Plzni, kde byl jeho otec pěvec. Dostal se v Praze na konzervatoř, do její mistrovské školy. .

E. F. Burian byl členem levicově orientované literární skupiny Devětsilu. V letech 1926 – 1927 spolupracoval s Osvobozeným divadlem, odkud po rozepřích s Jindřichem Honzlem spolu s Jiřím Frejkou odešeli a založili si vlastní divadlo Da-Da. Poté spolupracoval se scénou Moderní studio.

V roce 1923 vstoupil do KSČ, ve svých devatenácti letech, z přesvědčení, což ovlivnilo jeho další činnost, která byla často až agitační.

Roku 1927 založil hudebně recitační soubor Voiceband.

V sezóně 1930/1931 jej angažoval ředitel Antonín Drašar jako režiséra do divadla v Olomouci, kde Burian využíval i svého voicebandu a sám se také uplatnil jako jazzový zpěvák. Ve druhé polovině roku 1931 se vrátil Burian krátce do Brna do Zemského divadla .

Koncem roku 1933 založil divadlo D 34, kde uskutečňoval svůj program politicky vyhraněného levicového divadla – každý rok název divadla posouval o jedno číslo (v roce 1935 se tedy jmenovalo D 35 a tak dále až do D 41). V předválečných letech mimo jiné ve svém divadle zorganizoval protestní petici proti uvěznění slavného ruského režiséra Mejercholda, jenž byl později Stalinem zavražděn. Pro řadu komunistických funkcionářů byl proto, ač byl přesvědčeným stoupencem jejich hnutí, nepohodlným a nevypočitatelným členem.

V roce 1941 byl zatčen a celý zbytek druhé světové války prožil v koncentračních táborech. Nejprve byl v Terezíně, poté v Dachau a nakonec v Neuengamme, zde pracoval v továrně s válečnou výrobou, ve volném čase se, podle svých vzpomínek, podílel na organizaci ilegálních kulturních pořadů pro vězně. 3. května 1945 se mu za dramatických okolností podařilo zachránit se z lodi Cap Arcona po sporném útoku britského královského letectva RAF.

Po válce založil ještě divadlo D 46 a D 47, mimo těchto divadel řídil ještě tři brněnské scény a karlínskou operetu, které byly sdruženy do tzv. Družstva divadla práce.

Po roce 1948 působil jako poslanec poúnorového Národního shromáždění.

Roku 1951 poté, co hrozil bezprostřední zánik jeho divadla, převedl své D 51 do svazku Československé armády a to se pak stalo Armádním uměleckým divadlem. V roce 1955 z armády odešel a toto divadlo přejmenoval opět na D 34.

V poválečné době se stal jedním z předních účastníků nastupující nomenklatury komunistické kultury. Patřil však k osobnostem, které byly do značné míry režimu nepohodlné a nevypočitatelné a byl často kritizován zprava i zleva. Krátce řídil týdeník Kulturní politika, v němž působila řada později známých noninářů – Antonín Jaroslav Liehm, Stanislav Budín aj.

V roce 1954 byl jmenován národním umělcem.

V roce 1958 navštívil SSSR a pod vlivem Chruščovovy kritiky Stalina a jeho praktik vystoupil ve Španělském sále Pražského hradu se zásadním sebekritickým projevem. Zemřel krátce poté za dosud nevyjasněných okolností ve státním sanatoriu na selhání jater.

Byl několikrát ženatý – s první ženou Ludmilou Matějovskou (nar. 1902), absolventkou mistrovské školy pražské konzervatoře, se oženil v roce 1927 a rozvedl v roce 1931. V roce 1934 se oženil s Marií Šubrtovou (nar. 1906), se kterou se seznámil v Brně, kde studovala na Filosofické fakultě Masarykovy university . Jeho poslední manželkou byla Zuzana Kočová.

Dílo

Jeho dílo bylo ovlivněno dadaismem, futurismem a poetismem, je silně levicové a prakticky místy až agitační. Přesto především svou divadelní tvorbou pozitivně ovlivnil celé moderní české divadlo. Jeho inscenační postupy byly na svou dobu objevné (metafora jako hlavní výrazový prostředek, poezie, symbol, „vynálezy“ theatergraph a voice-band atd.) a divadlo z nich čerpá dodnes.

Filmová režie

• Věra Lukášová (1939), vlastní scénář podle novely Věry Benešové,
• Chceme žít (1949), vlastní scénář podle románu Karla Nového.

Hudební dílo

Kromě filmové hudby, oper a baletů psal také scénickou hudbu a koncertních skladby.

[editovat] Filmová hudba

Burian složil hudbu ke dvaceti filmům, například

• Před maturitou (1932), režie Vladislav Vančura a Svatopluk Innemann,
• Ze světa lesních samot (1933), režie Miroslav Josef Krňanský,
• Svítání (1933), režie Václav Kubásek,
• Vojnarka (1936), režie Vladimír Borský,
• Ulička v ráji (1936), režie Martin Frič,
• Jan Výrava (1937), režie Vladimír Borský,
• Věra Lukášová (1939), hudba k vlastnímu filmu,
• Čekanky (1940), režie Vladimír Borský,
• Siréna (1947), režie Karel Steklý, na VIII. Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách získal film kromě Velké ceny také Cenu za filmovou hudbu.
• Chceme žít (1949), hudba k vlastnímu filmu,
• Mordová rokle (1951), režie Jiří Slavíček,
• Psohlavci (1955), režie Martin Frič,
• Cesta do pravěku (1955) Karel Zeman.

[editovat] Opery

• Alladina a Palomid (1923),
• Před slunce východem (1925),
• Bubu z Montparnassu (1927),
• Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský (1928),
• Maryša (1940),
• Císařovy nové šaty (1947),
• Opera z pouti (1955),
• Račte odpustit (1956),
• Evžen Oněgin (1957), melodrama.

[editovat] Balety

• Autobus (1928),
• Fagot a flétna (1920).

Divadlo

Libreta

• U muziky (1940), libreto k baletu J. Zicha,
• Maryša (1940), libreto k vlastní opeře,
• Císařovy nové šaty (1947), libreto k vlastní opeřče,
• Opera z pouti (1956), libreto k vlastní opeře,
• Evžen Oněgin (1957), libreto k vlastnímu melodramatu.

[editovat] Divadelní dramatizace a režie

• Vojna (1935, dramatická montáž z lidové poezie sebrané K. J. Erbenem,
• Jaroslav Hašek: Dobrý voják Švejk (1935),
• Karel Hynek Mácha: Máj (1935), Kat (1936),
• Frank Wedekind: Procitnutí jara (1936)
• Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin (1937),
• Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého Werthera (1938),
• První lidová suita (1938), obsahuje Hra o sv. Dorotě, Salička a Žebravý Bakus,
• Druhá lidová suita (1939), obsahuje Vojáci sv. Řehoře, Komedie o Františce a Honzíčkovi a Jak se kdy v Čechách strašívalo,
• Viktor Dyk: Krysař (1940),
• Charles De Coster: Ulenspiegel (1946),
• Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bílé noci (1946),
• Marie Majerová: Siréna (1950),
• a další

[editovat] Divadelní hry

Vlastní divadelní hry začal Burian psát až po roce 1945, kdy se zcela přiklonil k modelu socialistického realismu a stal se jeho zaujatým obhájcem.

• Hráze mezi námi (1947),
• Krčma na břehu (1948),
• Láska ze všech nejkrásnější (1948),
• Není pozdě na štěstí? (1948),
• Pařeniště (1950),
• Ani láska není sama (1957).
• Proč žiješ, Václave Řího? (1958),
• Dálky (1959),
• Rozcestí (1959).

Literární dílo

Burianovo literární dílo zahrnuje filmové scénáře, libreta, divadelní hry a dramatizace (viz výše), básně, beletrii a práce o hudbě a divadle.

• Idioteon (1926), básně,
• O moderní ruské hudbě. Populární úvod (1926ú, studie,
• Polydynamika (1926), studie,
• Jazz (1928), studie,
• Černošské tance (1929), stať k fotografiím,
• Divadlo práce. Studie divadelního prostoru (1938),
• O nové divadlo 1930–1940 (1946), výbor z prací, obsahuje např. Zameťte jeviště (1936) nebo Pojďte, lidé, na divadla s železnýma kladivama (1940).
• Jeden ze všech (1947, román ve verších (v tom samém roce také inscenováno),
• Viděno slzami (1947), básně z let 1925–1947,
• Atomový mír (1950), báseň (v tom samém roce také inscenováno),
• Horkým srdcem (1950), básně,
• Osm odtamtud (1954), povídky, rozšířeno 1956 s titulem Osm odtamtud a další z řady,
• Vítězové (1955), román, roku 1965 rozšířeno o druhou část s titulem Trosečníci z Cap Arcony,
• Básně (1955).

Zdroj: Wikipedia.org