Giorgio de Chirico

Giorgio de Chirico (IPA: ˈdʒɔrdʒo deˈkiriko; 10. července 1888 Volos, Řecko — 20. listopadu 1978 Řím) řecko-italský malíř a sochař. Jeho matka pocházela z italského Janova, otec ze Sicílie. Byl hlavním představitelem tzv. metafyzické malby, hnutí blízkému surrealismu. Ovlivnil jej futurismus, dynamismus, civilismus. Jeho příjmení je tradičně psáno De Chirico (začínající ve slovnících na De).

Život a umělecký vývoj

De Chirico, který brzy ztratil otce, vystudoval malířské školy v Athénách, Florencii a Mnichově, kde se kromě umění seznamoval s filosofií (zejm. Schopenhauer a Nietzsche). Důležitý pro něj byl vztah k bratrovi Andreovi, jenž se později proslavil pod pseudonymem Alberto Savinio, a také krátký pobyt v Turíně cestou do Paříže (1911), kde se zformoval jeho charakteristický styl, tzv. metafyzická malba. Ten je pozoruhodný svou napjatou náladou, inspirovanou prostranstvími středomořských měst. Nostalgicky se obrací k antice, užívá snů a podvědomých podnětů, pýthagorejské úcty k magické moci čísel a geometrických obrazů, za každou prostou věcí odhaluje kus tajemna. Na těchto plátnech většinou nenajdeme lidské postavy; ty jsou někdy nahrazeny sochami, torzy, figurínami.

V Paříži si jeho práce si všiml Pablo Picasso a Guillaume Apollinaire (1913), nicméně první světová válka přinutila umělce k návratu do Itálie. Na podzim 1919 De Chirico publikoval článek skupiny Valori Plastici nazvaný „Návrat uměleckých řemesel“, ve kterém obhajoval návrat tradičních metod a ikonografie. Tento článek vyjadřoval neočekávanou změnu v jeho umělecké orientaci: De Chirico přijal klasický styl inspirovaný starými mistry, jako byl Rafael a Signorelli, a stal se přímým oponentem moderního umění.

Koncem 30. let se De Chirico přijal barokizující, rubensovský styl. Díla tohoto období již nebyla tak oceňována, De Chirico je však často považoval za lepší než své metafyzické kusy, ke kterým se nicméně vracel v tzv. „vlastnoručních falzech“, jimiž popouzel své kritiky. De Chirico byl dvakrát ženatý zůstal obdivuhodně umělecky plodný až do svých 90 let.

Výběr z díla

• Boj kentaurů, Záhada podzimního odpoledne a Záhada věštby (1909)
• Záhadná hodina (1911)
• Melancholie, Záhada příchodu (1912)
• Rudá věž, Ariadne, Procitnutí Ariadny, Melancholie krásného dne a Autoportrét (1913)
• Portrét Guillaume Apollinairea, Nostalgie básně, Gare Montparnasse (Melancholie odchodu), Milostná píseň (Giorgio de Chirico), Záhada dne, Filosofovo vítězství, Dětský mozek, Filosof a básník, Zátiší: Turin na jaře, Piazza d’Italia (Podzimní melancholie), Melancholie a záhada ulice (1914)
• Dvě sestry (Židovský anděl) a Duo (1915)
• Metafysický interiér s velkou továrnou Velký Metafyzik, Metafyzický interiér, Geometrická komposice s krajinou a továrnou a Velký metafyzický interiér (1917)
• Metafyzické Múzy, Tajemná Melancholie (1918)
• Autoportrét (1920)
• Florentské zátiší (1923)
• Velký stroj (1925)
• Malíř (1925)
• Komedie a tragedie, Malířova rodina (1926)
• Archeolog (1927)
• Chrám na Forêt dans la Chambre (1928)
• Gladiátoři (začato 1927), Archeolog IV (ze série Proměna) (1929)
• Ilustrace knihy Kaligramy od Guillaume Apollinaire (1930)
• Autoportrét (1935–1937)
• Archeologie (1940)
• Ilustrace ke knize L’Apocalisse (1941)
• Portrét Clarice Lispectora (1945)
• Villa Medici – Chrám a socha (1945)
• Minerva (1947)
• Metafyzický interiér s dílnou (1948)
• Fiat (1950)
• Piazza d’Italia (1952)
• Pád – Via Crucis (1947–54)
• Venezia, Isola di San Giorgio (1955)
• Salambò su un cavallo impennato (1956)
• Metafyzický interiér se sušenkami (1958)
• Piazza d’Italia (1962)
• Metafyzický anatomický akt a Mystická koupel – Boj na moři (1968)
• Il rimorso di Oreste (1969)
• Intero Metafisico a Múza a rozbitý sloup (1970)
• Metafyzický interiér se zapadajícím sluncem (1971)

Díla o umělci

• film Aenigma Est (1990) (režie: Dimitri Mavrikios; scénář: Thomas Moschopoulos, Dimitri Mavrikios) [1]

Zdroj: Wikipedia.org