Herbert Jeffrey Hancock, známý spíše jako Herbie Hancock, (* 12. dubna 1940, Chicago, Illinois) je americký jazzový pianista a skladatel, desetinásobný držitel prestižní hudební ceny Grammy. Je jedním z nejdůležitějších a nejvlivnějších jazzových pianistů a skladatelů. Ve své hudbě kombinuje prvky rocku, funku, soulu a jazzu.
Jako součást kvintetu Milese Davise pomohl změnit pojetí jazzové rytmiky a byl také jeden z těch, kteří začali hrát tzv. post-bop. Později byl jeden z prvních jazzových hudebníků, kteří experimentovali se syntetizátorem. I přes nesčetné experimenty (které nebyly vždy úspěšné) je jeho hudba často velmi melodická, přístupná širšímu publiku. Hancock napsal mnoho skladeb, které jdou napříč hudebními žánry, úspěch sklízel dokonce i u popově nalazeného publika.
Hancockova sólová práce zahrnuje skladby Cantaloupe Island, Watermelon Man, Maiden Voyage, Chameleon nebo Rockit. Některé z nich jsou už dnes považovány za jazzové standardy.
Mládí a začátek hudební kariéry
Tak jako většina jazzových pianistů, začínal Hancock klasickým hudebním vzděláním. Na klavír se začal učit v sedmi letech. První velký koncert měl už v jedenácti letech, kdy si zahrál společně s Chicagským symfonickým orchestrem jeden z mozartových Pianových koncertů. Ani jako náctiletý neměl Hancock jazzového učitele, ale jazz se mu postupně dostával do krve hlavně díky deskám Oscara Petersona a George Shearinga, které si Hancock přepsal tak, aby byly hratelné v jeho době. To mu pomohlo rozvinout ... Celý text »
Herbert Jeffrey Hancock, známý spíše jako Herbie Hancock, (* 12. dubna 1940, Chicago, Illinois) je americký jazzový pianista a skladatel, desetinásobný držitel prestižní hudební ceny Grammy. Je jedním z nejdůležitějších a nejvlivnějších jazzových pianistů a skladatelů. Ve své hudbě kombinuje prvky rocku, funku, soulu a jazzu.
Jako součást kvintetu Milese Davise pomohl změnit pojetí jazzové rytmiky a byl také jeden z těch, kteří začali hrát tzv. post-bop. Později byl jeden z prvních jazzových hudebníků, kteří experimentovali se syntetizátorem. I přes nesčetné experimenty (které nebyly vždy úspěšné) je jeho hudba často velmi melodická, přístupná širšímu publiku. Hancock napsal mnoho skladeb, které jdou napříč hudebními žánry, úspěch sklízel dokonce i u popově nalazeného publika.
Hancockova sólová práce zahrnuje skladby Cantaloupe Island, Watermelon Man, Maiden Voyage, Chameleon nebo Rockit. Některé z nich jsou už dnes považovány za jazzové standardy.
Mládí a začátek hudební kariéry
Tak jako většina jazzových pianistů, začínal Hancock klasickým hudebním vzděláním. Na klavír se začal učit v sedmi letech. První velký koncert měl už v jedenácti letech, kdy si zahrál společně s Chicagským symfonickým orchestrem jeden z mozartových Pianových koncertů. Ani jako náctiletý neměl Hancock jazzového učitele, ale jazz se mu postupně dostával do krve hlavně díky deskám Oscara Petersona a George Shearinga, které si Hancock přepsal tak, aby byly hratelné v jeho době. To mu pomohlo rozvinout cit pro harmoii. Hancock sám uvádí, že v té době poslouchal i jiné pianisty. Patřili k nim Don Goldberg, McCoy Tyner, Wynton Kelly a Bill Evans. Podle svých slov také studoval nahrávky Milese Davise, Johna Coltranea a Lee Morgana.
V roce 1961 začal Hancock spolupracovat s Donaldem Byrdem a Colemanem Hawkinsem. Brzy se rozkřiklo, že má talent a tak vzápětí přišly nabídky ke spolupráci s Oliverem Nelsonem a Philem Woodsem. První sólové album nahrával už pro Blue Note, jmenovalo se Takinn’ Off a vyšlo v roce 1962. Album si získalo pozornost Milese Davise, který v té době sestavoval nový ansámbl. Traduje se ale, že k prvnímu setkání Davise s Hancockem došlo, až když ho Davisovi představil Tony Williams, bubeník Davisova nového ansámblu.
Miles Davis Quintet a nahrávání pro Blue Note
V květnu 1963 se Herbie Hancock připojil k Miles Davis Quintetu, ve kterém se Davis obklopil skvělými mladými muzikanty. Miles si našel Hancocka, protože v něm viděl jednoho z nejslibnějších jazzových talentů. Rytmická sekce, kterou Miles postavil byla mladá, ale jak se ukázalo, byla to skvělá volba. Na kontrabas hrál Ron Carter, na bicí Tony Williams (v té době sedmnáctiletý) a Hancock seděl u piana. Na saxofon hrál Wayne Shorter, na trumpetu Miles. Tento kvintet bývá někdy označován za jeden z nejlepších jazzových ansámblů, které se kdy komu podařilo sestavit. Často bývá vyzdvihována rytmická sekce, kterou si kritikové cenili za její flexibilitu a inovativní přístup.
Hraní s kvintetem pomohlo Herbiemu rozvinout svůj vlastní styl, v některých kritikách byl dokonce vyzdvihován jako mistr tehdejšího jazzového piana. Jeho přínos byl hlavně v tom, že hrál hrál běžné akordy jinak, než bylo v té době zvykem. Prosadil také do té doby nepříliš používané posloupnosti akordů. Zajímavé bylo také použití zvláštních harmonii, ne nepodobných těm, jaké se vyskytují ve skladbách Clauda Debussyho. S Williamsem a Carterem mohla rytmika postupně komplikovaně vrůstat do melodie, až postupně dospěla k velmi netradičním a sofistikovaným posloupnostem akordů.
Během angažmá u Davise si Hancock také našel čas na desítky nahrávání pro Blue Note. Jednak to byly jeho sólové projekty, jednak hrál jako spoluhráč s Wayne Shorterem, Tony Williamsem, Grantem Greenem, Bobbym Hutchersonem, Samem Riversem, Donaldem Byrdem, Kenny Dorhamem, Hankem Mobleym, Lee Morganem and Freddiem Hubbardem.
Jeho alba Empyrean Isles (1964) a Maiden Voyage (1965) patří k nejvlivnějšími jazzovým albům šedesátých let. Titulní skladba z Maiden Voyage je už dnes považována za jazzový standard a skladba Cantaloupe Island z alba Empyrean Isles se dostala znovu do hitparád díky interpretaci jazz-rapovou skupinou Us3 v roce 1993. Album Empyrean Isles má stejnou rytmickou sekci jako Davisův kvartet, tedy Hacocka, Cartera a Williamse a na kornet tu hraje Freddie Hubbard. Na Maiden Voyage hraje ještě i George Coleman na saxofon.
Mimo těchto dvou slavných alb vydal v této době Hancock ještě další alba, která nahrál s většími ansámbly. Patří k nim My Point of View (1963), Speak Like A Child (1968) a The Prisoner (1969), kde se objevuje křídlovka, altová flétna a basový trombón. Album Inventions and Dimensions (1963) je album improvizací Hancocka, kontrabasisty Paula Chamberse a dvou latinskoamerických perkusionistů Willieho Boba a Osvalda Martineze.
V této době napsal také hudbu k filmu Zvětšenina, který režíroval Michelangelo Antonioni. Stal se tak prvním v řadě soundtracků, které ve své kariéře napsal.
Na přání Milese začal Hancock experimentovat s Fender pianem. V roce 1968 ale Milesův kvintet opouští, protože zakládá vlastní sextet. I přesto si ale ještě občas na milesových deskách zahrál. Patří mezi ně například na In a Silent Way, A Tribute to Jack Johnson a na On the Corner.
Fat Albert a Mwandishi
V roce 1969 se od labelu Blue Note přesunul k Warner Bros. Ve stejném roce také zkomponoval hudbu pro televizní show Fat Albert and the Cosby Kids a pod názvem Fat Albert Rotunda ji také vydal. Album je spíše ovlivněno R&B, ale má i jazzové přesahy. Nejjazzovější píseň na této desce Tell Me a Bed Time Story byla později přepracována do více elektrické podoby. Vyšla na albu Quincy Jonese Sounds…and Stuff Like That.
Hancock byl přímo fascinován různými hudebními vynálezy a hračkami. Velký vliv na něj měla milesova deska Bitches Brew. Asi nás nepřekvapí, že v této době vydal několik desek, na kterých jsou slyšet jak akustické tak elektrické nástroje. První krůčky na poli elektroniky podniknul společně s kontrabasistou Busterem Williamsem, bubeníkem Billy Hartem a dechovým triem, které tvořili Eddie Henderson (trumpeta), Julian Priester (trombon) a multiinstrumentalistou Benniem Maupinem. Později se přidal i Patrick Gleeson, který míchal nahrávky a programoval syntezátory. Tento septet vydal tři experimentální alba (všechna vyšla pod hancocckovým jménem): Mwandishi (1971), Crossings (1972) a Sextant (1973). Dvě další Realization and Inside Out nahráli ve stejném složení, ale vyšla pod hendersonovým jménem.
Head Hunters
Po předešlém experimentálním období vzniká nová formace. Z předešlého septetu zůstává jen Maupin, na kontrabas tu hraje Paul Jackson, na perkuse Bill Summers a na bicí Harvey Mason. Skupina si říká Head Hunters a album Headhunters vychází už v roce 1973. Zabodovalo i u popově naladěného publika, za což si vysloužilo kritiku jazzových fanoušků i kritiků. Jak se uvádí v recenzi na servereu All Music Guide „Není to čistě jazzové album, ale mělo i zásadní vliv na pozdější vývoj funku, soulu a hip-hopu. Je to jedno z nejlépe prodávaných alb v jazzové historii.”.
Po té, co byl Mason nahrazen Mikem Clarkem, nahrála skupina své druhé album nazvané Thrust (1974). To ovšem nebylo tak úspěšné jako předchozí album. Skupina pak pokračovala dál bez Hancocka. Ke společnému sjednocení došlo až v roce 1998 jako Return of the Headhunters. Hancock pak dál pokračoval v nahrávání jazzově-funkových alb, na kterých občas hráli i členové Headhunters. Alba se jmenovala Man-Child (1975) a Secrets (1976).
Devadesátá léta a současnost
V roce 2001 vyšlo album Future2Future, které znovu spojilo Hancocka a Billa Laswella. Hancock s ním objel koncertní turné, ovšem s jinou sestavou, než hraje na desce. Ve stejném roce také spolupracoval s Michaelem Breckerem a Royem Hargrovem, dohromady nahráli živou desku Directions in Music: Live at Massey Hall, která byla poctou Milesi Davisovi a Johnu Coltraneovi. Deska byla nahrána na koncertu v Torontě a tato trojice dále koncertovala až do roku 2005.
V roce 2005 vyšlo album Possibilities, na kterém s Hancockem spolupracovali John Mayer, Santana, Christina Aguilera, Paul Simon, Annie Lennox, Sting, Joss Stone, Damien Rice a další. Album bylo nominováno na cenu Grammy, ale nezískalo ji.
Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.
Zdroj: Wikipedia.org
Méně textu »
