Ivan Medek (13. července 1925 Praha – 6. ledna 2010 tamtéž) byl český novinář, původní profesí muzikolog, člen Tallichova Českého komorního orchestru a spolupracovník České filharmonie, hudební publicista, teoretik a kritik, bratr Mikuláše Medka.
Život
Dětství prožil v Národním památníku na Vítkově, který spravoval jeho otec Rudolf Medek. Vystudoval obecnou školu v Karlíně, Akademické gymnázium v Praze (čtyři ročníky) a pražskou konzervatoř, kterou ale musel po převratu v únoru 1948 přerušit.
Během Pražského jara vstoupil do Československé strany lidové s cílem ji reformovat, krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa z ní vystoupil. Po roce 1969 měl zakázánu veřejnou činnost a v lednu 1977 po prosincovém podpisu Charty 77 dostal okamžitou výpověď ze Supraphonu. Poté pracoval jako sanitář v Nemocnici Na Františku, po další výpovědi (opět z politických důvodů) pak jako umývač nádobí a šatnář v restauraci Pod Kinskou. Po řadě výslechů a přepadení Státní bezpečností v roce 1978, kdy byl surově zbit a následně vyhozen z jedoucího auta, emigroval do Rakouska.
Ve Vídni se stal dopisovatelem Hlasu Ameriky a spolupracoval se Svobodnou Evropou a dalšími rozhlasovými stanicemi – BBC, Deutsche Welle, Radio Vatikán. Úzce spolupracoval s laickým katolickým sdružením Opus bonum Anastáze Opaska, po jehož smrti v roce 1999 se stal jeho předsedou.
Po roce 1989 se stal poradcem České filharmonie, poradcem ministra kultury, předsedou Federální rady pro rozhlasové ... Celý text »
Ivan Medek (13. července 1925 Praha – 6. ledna 2010 tamtéž) byl český novinář, původní profesí muzikolog, člen Tallichova Českého komorního orchestru a spolupracovník České filharmonie, hudební publicista, teoretik a kritik, bratr Mikuláše Medka.
Život
Dětství prožil v Národním památníku na Vítkově, který spravoval jeho otec Rudolf Medek. Vystudoval obecnou školu v Karlíně, Akademické gymnázium v Praze (čtyři ročníky) a pražskou konzervatoř, kterou ale musel po převratu v únoru 1948 přerušit.
Během Pražského jara vstoupil do Československé strany lidové s cílem ji reformovat, krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa z ní vystoupil. Po roce 1969 měl zakázánu veřejnou činnost a v lednu 1977 po prosincovém podpisu Charty 77 dostal okamžitou výpověď ze Supraphonu. Poté pracoval jako sanitář v Nemocnici Na Františku, po další výpovědi (opět z politických důvodů) pak jako umývač nádobí a šatnář v restauraci Pod Kinskou. Po řadě výslechů a přepadení Státní bezpečností v roce 1978, kdy byl surově zbit a následně vyhozen z jedoucího auta, emigroval do Rakouska.
Ve Vídni se stal dopisovatelem Hlasu Ameriky a spolupracoval se Svobodnou Evropou a dalšími rozhlasovými stanicemi – BBC, Deutsche Welle, Radio Vatikán. Úzce spolupracoval s laickým katolickým sdružením Opus bonum Anastáze Opaska, po jehož smrti v roce 1999 se stal jeho předsedou.
Po roce 1989 se stal poradcem České filharmonie, poradcem ministra kultury, předsedou Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V letech 1993–1996 pracoval v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla jako ředitel Odboru vnitřní politiky, v období 1996–1998 byl vedoucím Kanceláře (kancléřem).
Od roku 1991 je nositelem Řádu T. G. Masaryka. V roce 1999 byl vyznamenán medailí Za zásluhy. Za rok 2008 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.
Jeho fejetony jsme mohli slyšet v rubrice Ranní zamyšlení v Českém rozhlase - Rádiu Česko.
Dílo
- Děkuji, mám se výborně, Torst 2005
- Jak to vidím, Vyšehrad 2003
Zdroj: Wikipedia.org
Méně textu »
