Jiří Stříbrný

Jiří Stříbrný (14. ledna 1880, Rokycany – 21. ledna 1955, Valdice) byl československý politik, novinář, účastník prvního odboje, jeden z mužů 28. října, majitel bulvárních novin a několikanásobný ministr.

Rakousko-Uhersko

Mládí

Narodil se v Rokycanech, ale rodina záhy přesídlila do Prahy. Vystudoval vyšší průmyslovou školu, kam přestoupil z neúspěšných studií na gymnáziu. Již během svých středoškolských studií se stal politicky aktivním a roku 1897 se zúčastnil zakládajícího sjezdu České strany národně sociální. Následně působil v její mládežnické organizaci a jako redaktor jejích periodik (krom Prahy mimo jiné i v Českých Budějovicích či v rámci krajanského sdružení ve Vídni). Od roku 1911 byl redaktorem Českého slova.

Politika

V letech 1911-1918 byl též poslancem za národní socialisty v Říšské radě. Právě díky jeho aktivitě se podařilo jeho straně zachovat si své voličstvo i po takzvané Švihově aféře. V létě 1914 byl i přes své známé protirakouské postoje povolán do armády, v dubnu 1917 byl propuštěn do zálohy. Ihned po propuštění se zapojil do odbojového hnutí Maffie. Na zasedání ke konci první světové války znovusvolané Říšské rady pronesl velmi ostrý a pro něj riskantní projev proti poměrům v rakouských internačních táborech.

Československo

Vláda první republiky

V červenci roku 1918 se pak stal členem Národního výboru, o tři měsíce později, v září 1918, členem Socialistické rady. 28. října roku 1918 se stal jedním z pěti „mužů 28. října“, kteří podepsali vyhlášení svrchovanosti samostatného státu.

V dobách první republiky byl až do června roku 1935 poslancem Národního shromáždění (s výjimkou krátkých období, kdy byl zbaven mandátu). V letech 1918 až 1919 byl ministrem pošt, v letech 1919 až 1920 a 1922 až 1925 ministrem železnic, v letech 1925 až 1926 ministrem národní obrany. V letech 1920 až 1926 byl místopředsedou Československé strany socialistické, působil též jako zástupce této strany v takzvané Pětce.

Odchod z vlády

Oficiálním důvodem jeho rezignace na funkci ministra obrany v roce 1926 byla odpovědnost, kterou převzal za Masarykovo chování během oslav svátku mistra Jana Husa (tzv. Marmaggiho aféra). Ačkoliv již v té době existovaly mezi oběma muži spory o význam domácího a zahraničního odboje za první světové války, Masaryk jeho abdikaci přijal 20. července 1925 s nechutí a po dlouhém zdráhání a v dopise na rozloučenou se nechal slyšet, že se těší na Stříbrného působení v další vládě.

Faktickým důvodem jeho odchodu byla úplatkářská aféra. Jeho bratr František Stříbrný byl ředitelem uhelných dolů a ministr železnic od něj nakupoval předražené uhlí pro státní dráhy. Úplatky přijímal nejen sám ministr, ale i jeho strana.

Události však nabraly jiný směr a Stříbrný již v žádné další vládě nepůsobil. Roku 1926 se totiž v Brně konal po pádu druhé Švehlovy vlády mimořádný sjezd socialistů, kde byl nejprve změněn název strany na Československá strana národně socialistická a posléze vyloučen Jiří Stříbrný a jeho příznivci. Stalo se tak kvůli jeho ideovým i osobním sporům se spolustraníky Václavem Klofáčem a Edvardem Benešem, kteří v době sjezdu získali ve straně převahu.

Založení Strany slovanských socialistů

Spolu s dalšími lidmi, zejména vyloučenými či dobrovolně odešedšími od národních socialistů, založil Stranu slovanských socialistů, která se později přejmenovala na Stranu radikálních socialistů a krátce na to na Národní ligu. V roce 1929 se zúčastnil voleb společně s Národní obcí fašistickou ve volebním uskupení pod názvem Liga proti vázaným kandidátním listinám a společně s Gajdou a Karlem Perglerem získal poslanecký mandát, který roku 1928, po vyloučení z národně socialistické strany, předčasně ztratil. Ani jeden z těchto tří poslanců nevykonával mandát do konce, všichni byli mandátu postupně, na základě různých záminek zbaveni. Do Senátu byl za Ligu zvolen Jindřich Trnobranský.

Těsnější spojenectví s NOF se rozpadlo již roku 1930. V té době se věnoval zejména mimopolitické činnosti - se svým bratrem Františkem Stříbrným v roce 1926 založil vydavatelskou společnost Tempo, které vydávalo řadu silně bulvárních deníků – zejména „Polední list“ a „Expres“ (tzv. růžový nebo červený tisk). Ve své době se jednalo o nejprodávanější lidové deníky.

V roce 1935 se Národní liga spojila společně s Československou stranou národně demokratickou a Národní frontou, v jejímž čele stál František Mareš, ve stranu s názvem Národní sjednocení. Předsedou Národního sjednocení se stal národní demokrat Karel Kramář, Stříbrný ve straně působil jako místopředseda. V témže roce se po parlamentních volbách opět stal poslancem Národního shromáždění, krátce na to, v červnu, se však svého mandátu vzdal. Roku 1938 po Kramářově smrti z Národního sjednocení vystoupil. V období Mnichovské krize byl zastáncem obrany republiky.

Po Mnichovu

Po kapitulaci ve své kritice vůči Edvardu Benešovi ještě přitvrdil. Napsal knihu „Kramářův soud nad Benešem“. Za druhé republiky působil v jedné ze dvou českých stran, Straně národní jednoty. Za nacistické okupace se stáhl z politiky. Třebaže názor na Beneše nezměnil, odmítl se podrobit nátlaku nacistů, aby ho kritizoval veřejně. V den Hiterových padesátých narozenin vyšlo v jedněch jeho novinách blahopřání vůdci a hned na další straně byl provokativně velký inzerát na povzbuzují prášky pro muže po padesáti, protože od tohoto věku již muži za moc nestojí.

Poválečná pomsta

I přes to, že nacisty nepodporoval, byl po osvobození na základě retribučního dekretu postaven před Národní soud a odsouzen k doživotnímu žaláři. Výše trestu je mnohými považována za neúměrnou. Ve vězení napsal dosud nepublikované paměti, které jsou však ovlivněny jeho nadějí, že bude Zápotockým amnestován. Ve vězení se krátce sešel i se svým synovcem. Zemřel roku 1955 ve valdické věznici.

Zdroj: Wikipedia.org