Ludwig van Beethoven

Ludwig van Beethoven (pravděpodobně 16. prosince 1770, Bonn – 26. března 1827, Vídeň) byl významný německý hudební skladatel, dovršitel vídeňského klasicismu. V průběhu svého života rozvinul klasicistní slohové a formové prostředky do svého individuálního hudebního stylu a otevřel tak dveře nové hudební epoše – romantismu.

K jeho nejslavnějším dílům patří 3., 5., 6., 7. a 9. symfonie, řada klavírních skladeb (Císařský koncert, sonáty Měsíční svit, Appassionata, Patetická), monumentální mše Missa solemnis, opera Fidelio a řada dalších skladeb.

Život

Mládí

Ludwig van Beethoven se narodil pravděpodobně 16. prosince 1770 v Bonnu, přesné datum jeho narození není známo, pouze datum pokřtění 17. prosince. Byl druhorozeným synem Johanna van Beethovena a Marie Magdaleny Keverich Leymové; z jejich sedmi dětí se dožili dospělosti pouze Ludwig a jeho dva mladší bratři: Kaspar Karl a Johann. Ludwigova rodina byla hudebně založená; děd byl kapelníkem v rodném Vlámsku, odkud později odešel do Bonnu, rodina splynula s německým životem ve službách kurfiřta arcibiskupa kolínského. Beethoven prožil dětství v neradostném ovzduší: jeho otec, který byl dvorním tenoristou, propadl alkoholu, Beethovenovo vzdělání bylo zanedbáváno, přičemž otec využíval jeho hudebního talentu jako zdroj příjmů.

Prvním učitelem mladého Ludwiga byl jeho otec, po několika letech despotické výchovy a nucení do hraní na klavír dostal Ludwig větší volnost. Pro rozvoj jeho talentu bylo klíčové, že i přes zkušenosti s otcovou krutostí získal k hudbě i ke hře na klavír velmi pozitivní vztah. Teprve v devíti letech dostal řádného a odpovědného učitele, byl jím Christian Gottlob Neefe, tehdy dvorní varhaník v Bonnu, který se později stal jeho přítelem a rádcem. Uvedl ho zejména do Bachova umění a umožnil vydání jeho prvních skladeb. Tento svobodomyslný protestant v něm také silně podporoval touhu po umělecké a tvůrčí svobodě, která se neslučovala se slepou poslušností vůči svým mecenášům.

V období dospívání nalezl Beethoven azyl u vdovy po bonnském archiváři a dvorním radovi Emanuelu Josefu Breuningovi, která k němu byla velmi laskavá a chápavá. V jejím domě nacházel přátele, vyučoval hře na klavír její děti a později se i scházel s uměnímilovnou mladou bonnskou společností. Zde také objevoval a napravoval své nedostatky ve vzdělání a společenském chování.

V sedmnácti letech v roce 1787 se Ludwig odebral do Vídně potom, co Neefe vymohl tuto cestu u kurfiřta Maxe Františka. Zde se měl setkat s Wolfgangem Amadeem Mozartem (o jejich setkání však neexistují písemné dokumenty), někteří autoři uvádějí, že se nakrátko stal jeho žákem. Mladý nadějný Beethoven se ovšem brzy musel vrátit zpět do Bonnu, neboť jeho matka umírala na tuberkulózu. Po její smrti připadla starost o výživu rodiny včetně výchovy dvou mladších bratrů sedmnáctiletému Ludwigovi.

Dospělost

Ludwig van Beethoven žil od roku 1792 trvale ve Vídni a studoval zde u význačných hudebních skladatelů: Josepha Haydna, Antonia Salieriho, Johanna G. Albrechtsbergera a Johanna Schenka. Díky své oblibě u místní aristokracie (a díky její finanční podpoře) se mohl živit jako svobodný umělec, což bylo značně neobvyklé: v té době byli hudebníci typicky zaměstnaní na dvoře určitého šlechtického rodu či u církevních hodnostářů (např. Joseph Haydn byl dlouhou dobu kapelníkem u šlechtické rodiny Esterházy, Wolfgang Amadeus Mozart část svého mládí strávil ve službách arcibiskupa salcburského). Jeho nejvýznamnějšími patrony byli Lichnovští, Lobkovicové, Kinští a Esterházyové, žil také z honorářů za koncerty a příjmů z výuky žáků.

Přibližně od roku 1795 se začínaly projevovat jeho problémy se sluchem: trpěl závažnou formou tinnitu (ušního šelestu), kdy mu v uších neustále zněly nepříjemné zvuky. Používal řadu pomůcek, od různých druhů naslouchátek po speciální tyč připevněnou k ozvučné desce klavíru, kterou skousl a mohl tak lépe vnímat zvukové vibrace. Sluch se mu však neustále zhoršoval, podle výpovědi jeho žáka Carla Czerného mohl bez větších obtíží slyšet hudbu a konverzaci do roku 1812, již v roce 1816 ale úplně ohluchl. Jeho mimořádný hudební génius mu však umožnil vytvořit největší díla v době, kdy už byl zcela hluchý.

Od roku 1815, po smrti bratra Carla, vedl dlouhodobé soudní spory se svou švagrovou Johannou o poručnictví nad synovcem Karlem. Ten se nakonec stal jeho jediným dědicem.

Příčina smrti

Existuje mnoho domněnek o Beethovenových chorobách. Odborníci uvažují o syfilidě, cirhóze jater nebo chronickém zánětu tračníku. Po laboratorní analýze vzorku vlasů, který patrně odstřihl mrtvému skladateli Ferdinand Hiller, se jeví jako reálná otrava olovem.

Po dlouhodobých potížích podstoupil Beethoven v prosinci 1826 operaci břicha a o čtyři měsíce později zemřel (ve věku 56 let). Na pohřeb přišlo 10–20 000 lidí, nosítka s jeho rakví nesli významní hudebníci: Eybler, Gänsbacher, Hummel, Jírovec, Kreutzer, Seyfried, Weigl a Würfel. Jeho ostatky uložili na hřbitově ve Währingeru. Roku 1888 byly exhumovány a přemístěny na Wiener Zentralfriedhof.

Vztah ke Goethemu

Johann Wolfgang von Goethe patřil mezi Beethovenovy oblíbené básníky i přes jejich rozdílné názory na vztahy s aristokracií. V jeho básních cítil sílu a vůli po svobodě a vzpouře. Mimo jiné napsal roku 1810 hudbu k jeho tragédii Egmont a věnoval mu zhudebnění básně Klidné moře a šťastná plavba. Oba umělci se setkali pouze jednou, v lázních Teplicích roku 1812.

Napoleon

V průběhu let zaujímal Beethoven k tomuto francouzskému politikovi protichůdné postoje. Kolem roku 1803 uvažoval o věnování své Třetí symfonie právě Napoleonovi. Existují názory, že to měla být záminka k možnému osobnímu setkání. V roce 1809 mu Jerome Bonaparte nabídl místo v Kasselu, které však odmítl.

Dílo

Beethovenovo dílo je možné rozdělit do tří hlavních období. V prvním z nich, trvajícím přibližně do roku 1800, navazuje na tradici Haydna a Mozarta, převládá v něm klasické schéma, vyvážená melodika a často divertimentový charakter skladeb. Do této doby spadají mj. jeho rané klavírní koncerty a symfonie č. 1 a 2.

Ve středním období, které končí okolo roku 1815, se Beethovenův sloh vyhraňuje k naprosté individualitě. Dospívá k novým strukturám a formám, záměrně ruší zavedené hudební konvence a pracuje s ostrými kontrasty melodiky, rytmiky i dynamiky, přesto jeho skladby vytváří vyvážený celek. Nejvýznačnější díla tohoto období jsou mj. symfonie Eroica, Osudová a Pastorální, 3.–5. klavírní koncert, opera Fidelio či houslový koncert.

V pozdním období vrcholí Beethovenovo tvůrčí úsilí, chce dát svým myšlenkám co největší intenzitu, jeho díla se stávají stále komplikovanější jak ze skladatelského, tak z interpretačního pohledu. Nejvýznamnější díla pozdního období jsou Missa solemnis, 9. symfonie, Variace na Diabelliho valčík, poslední klavírní sonáty či pozdní smyčcové kvartety.

Operní tvorba

Komponování oper bylo pro Beethovena problematické. Dokončil pouze operu Fidelio, kterou několikrát revidoval. Celkem projevil zájem o dalších 54 témat. Jednalo se mimo jiné o Macbetha (1809, libreto Heinrich Joseph von Collin), Janu z Arku (1823, libreto Friedrich Kind a Carl Joseph Bernard), Bruta (1816, libreto Eduard von Bauernfeld) nebo Klaudinu z Villy Bella (1826, libreto Johann Wolfgang von Goethe).

Přehled nejvýznamnějších skladeb

Kompletní seznam Beethovenových děl v anglické Wikipedii

[editovat] Orchestrální díla

• devět symfonií:
  • symfonie č. 1 C dur op. 21
  • symfonie č. 2 D dur op. 36
  • symfonie č. 3 Es dur op. 55 „Eroica“
  • symfonie č. 4 B dur op. 60
  • symfonie č. 5 c moll op. 67 „Osudová“
  • symfonie č. 6 F dur op. 68 „Pastorální“
  • symfonie č. 7 A dur op. 92
  • symfonie č. 8 F dur op. 93
  • symfonie č. 9 d moll op. 125
• pět klavírních koncertů:
  • klavírní koncert č. 1 C dur op. 15
  • klavírní koncert č. 2 B dur op. 19
  • klavírní koncert č. 3 c moll op. 37
  • klavírní koncert č. 4 G dur op. 58
  • klavírní koncert č. 5 Es dur op. 73 „Císařský“
• další významná koncertní díla:
  • trojkoncert pro klavír, housle a violoncello C dur op. 56
  • houslový koncert D dur op. 61
  • chorální fantasie c moll op. 80
  • Egmont (c moll) op. 84

[editovat] Vokální díla

• dvě mše:
  • mše C dur op. 86
  • Missa solemnis D dur op. 123
• árie Ah, perfido op. 65
• opera Fidelio op. 72
• oratorium Kristus na hoře Olivetské op. 85
• kantáta Meeresstille und glückliche Fahrt (Klid moře a šťastná plavba) op. 112
• slavnostní hra Die Ruinen von Athen (Ruiny aténské) op. 113
• kantáta Der glorreiche Augenblick (Slavný okamžik) op. 136

[editovat] Sólové a komorní skladby

• smyčcové kvartety:
  • smyčcový kvartet č. 12 Es dur op. 127
  • smyčcový kvartet č. 13 B dur op. 130
  • smyčcový kvartet č. 14 cis moll op. 131
  • smyčcový kvartet č. 15 a moll op. 132
  • Velká fuga B dur op. 133
  • smyčcový kvartet č. 16 F dur op. 135
• klavírní sonáty
  • op. 13 c moll „Patetická“
  • op. 27, č. 2 cis moll „Měsíční svit“
  • op. 53 C dur „Valdštejnská“
  • op. 57 f moll „Appassionata“
  • op. 81 Es dur „Les Adieux“
  • poslední sonáty (op. 101 „für das Hammmerklavier“, 106, 109, 110 a 111)
• klavírní tria:
  • dvě tria (D dur, Es dur) op. 70
  • trio B dur op. 97
• houslové sonáty:
  • sonáta F dur op. 24 „Jarní“
  • sonáta A dur op. 47 „Kreutzerova“
  • sonáta G dur op. 96

Zdroj: Wikipedia.org