Pablo Picasso

Pablo Ruiz Picasso (25. října 1881 – 8. dubna 1973) byl španělský malíř a sochař. Jeho celé jméno je Pablo Diego José Santiago Francisco de Paula Juan Nepomuceno Crispín Crispiniano de los Remedios Cipriano de la Santísima Trinidad Ruiz Blasco y Picasso López. Je jednou z nejvýznamnějších osobností umění 20. století. Společně s Georgesem Braquem je považován za zakladatele kubismu. Odhaduje se, že Picasso vytvořil asi 13 500 obrazů a skic, 100 000 rytin a tisků, 34 000 ilustrací a 300 skulptur a keramických děl.

Život

Pablo Picasso se narodil v Málaze ve Španělsku, byl prvním dítětem José Ruize y Blasco a Maríe Picasso y López. Byl pokřtěn jako Pablo, Diego, José, Francisco de Paula, Juan Nepomuceno, Maria de los Remedios, a Cipriano de la Santísima Trinidad. Picassův otec, José Ruiz, byl malířem, jehož specialitou bylo realistické zobrazení ptáků a který byl většinu svého života profesorem umění na škole řemesel a kurátorem v muzeu. Picasso už jako chlapec prokazoval vášeň i cit pro kresbu. Podle jeho matky bylo jeho první slovo „piz“, což je zkrácenina od lapiz, španělsky tužka.

Otec Picassa vyučoval různým technikám, např. kresbě a olejové malbě. Studoval na Akademii umění (Academia de San Fernando) v Madridu, ale studia nedokončil a po roce ji opustil.

Po studiích v Madridu se vydal do Paříže, centra umění v Evropě. V Paříži bydlel s Maxem Jacobem (novinář a básník), který mu pomohl naučit se francouzsky. Picasso pracoval hlavně v noci, kdy Max spal. Prošli spolu časy chudoby a beznaděje, hodně z Picassova díla se v té době muselo spálit kvůli teplu. V roce 1901 založil Picasso v Madridu společně se Solerem časopis Arte Joven. První číslo celé ilustroval sám. Od té doby se Picasso podepisuje jen Picasso, už ne Pablo Ruiz y Picasso.

První léta 20. století trávil Picasso mezi Barcelonou a Paříží, kde v roce 1904 začal jeho dlouholetý vztah s Fernande Olivierovou. Právě ona se objevuje v mnoha obrazech té doby. Poté, co získal slávu a nějaký ten majetek, odešel Picasso od Olivierové k Marcelle Humbertové, které říkal Eva. Svou lásku k ní Picasso vyjádřil v mnoha kubistických obrazech.

V Paříži poznal lidi jako jsou André Breton, Guillaume Apollinaire a spisovatelka Gertrude Stein. Kromě manželky měl i množství milenek. Byl dvakrát ženatý a měl čtyři děti se třemi ženami.

V roce 1918 si Picasso vzal balerínu Olgu Chochlovou, která mu představila život ve vyšších vrstvách společnosti. Měli spolu syna Paula, ze kterého se později stal motocyklový závodník a také řidič svého otce.

Picasso se s Chochlovou často hádal. Ona si trvala na společenském chování, zatímco on měl spíše sklony k chování bohémskému. V roce 1927 Picasso poznal sedmnáctiletou Marie-Thérèse Walterovou a začal si s ní tajnou aféru. Jeho manželství s Chochlovou brzy skončilo rozloučením. Rozvod Picasso nechtěl, protože podle francouzského práva by Chochlové připadla polovina jeho majetku. Zůstali tedy svoji až do roku 1955, kdy Chochlová zemřela.

Picasso dlouho pokračoval ve vztahu s Walterovou a měl s ní dceru, kterou pojmenoval Maia. Marie-Thérèse po zbytek života žila v naději, že si ji Picasso jednou vezme, oběsila se 4 roky po jeho smrti.

Dora Maar, fotografka a malířka, byla také po dlouhou dobu Picassovou milenkou. Nejblíž si byli na konci 30. a začátkem 40. let a byla to ona, kdo zdokumentoval obraz Guernica.

Po osvobození Paříže roku 1944 se Picasso dal dohromady s mladou studentkou umění Françoise Gilotovou. Měli spolu dvě děti – Clauda a Palomu. Jako jediná z Picassových žen Gilotová Picassa roku 1953 opustila, údajně kvůli hrubému zacházení a nevěře. Picasso tím byl zdrcen. Prošel těžkým obdobím, kdy si uvědomil, že ve svých 70 letech už není pro mladé ženy tak atraktivní a vypadá vedle nich spíš směšně. Několik kreseb z té doby to jasně ukazuje – znázorňují ošklivého trpaslíka a krásnou mladou ženu. Geneviève Laporte, která s Picassem zažila krátký milostný románek, vydražila v roce 2005 právě takové Picassovy kresby, na nichž je i ona sama.

Další Picassovou láskou byla Jacqueline Roque, která pracovala v hrnčířské dílně Madoura, kde Picasso vytvářel a maloval keramiku. Vzal si ji roku 1961 a byli spolu až do konce Picassova života. Tento sňatek také představoval část pomsty Gilotové. Ta se snažila najít způsob, jak by legitimizovala své dvě děti, které měla s Picassem. Picasso ji podporoval v tom, aby se rozvedla se svým manželem, a tvrdil jí, že si ji poté vezme. Místo toho si ale vzal Roqueovou.

Picasso byl známá osobnost a lidé se zajímali jak o jeho dílo, tak o jeho osobní život. Byl všestranným umělcem, dokonce účinkoval i ve filmu, například se objevil ve filmu Jeana Cocteaua Orfeova závěť. Pokaždé, když se Picasso objevil ve filmu, hrál sám sebe.

V roce 1955 se podílel na filmu Le Mystère Picasso (Picassovo tajemství), který režíroval Henri-Georges Clouzot. Pablo Picasso zemřel 8. dubna 1973 v Mougins ve Francii během oběda s přáteli. Jeho poslední slova byla „Připijte si na mě, na mé zdraví, víte, že já už pít nemohu.“ Byl pochován na zahradě zámku Vauvenargues, ve Vauvenargues, Bouches-du-Rhône. Jacqueline Roqueová nedovolila svým dětem, aby se zúčastnily pohřbu.

Pacifismus

Picasso zůstal během španělské občanské války, první světové války i druhé světové války nestranný a odmítl bojovat za jakoukoli stranu nebo zemi. Picasso o tom nikdy přímo nehovořil, ale podporoval domněnku, že je pacifista. Někteří z jeho současníků (například Braque) měli za to, že tento postoj vychází spíš ze zbabělosti než z principu.

Jakožto španělský občan žijící ve Francii nepociťoval Piccaso touhu bojovat proti Němcům v první ani ve druhé světové válce. Ve španělské občanské válce byla pro Španěly žijící v zahraničí služba v armádě dobrovolná, navíc by vyžadovala dobrovolný návrat do vlasti. Picasso vyjádřil svůj nesouhlas s Frankem a fašismem pomocí umění, ale nikdy proti nim nešel bojovat přímo.

Neúčastnil se ani Katalánského hnutí za nezávislost i přes to, že s ním vyjadřoval souhlas a sám se přátelil s aktivisty, kteří v něm byli. Žádné politické hnutí si nezískalo jeho podporu v nějakém větším měřítku. Je ale pravda, že vstoupil do komunistické strany.

Během druhé světové války zůstal Picasso v Paříži i v době, kdy ji okupovali Němci. Nacisté jeho styl malování nesnášeli, proto v té době nemohl vystavovat. Zavřel se však v ateliéru a dál tvořil. I přes to, že nacisté zakázali v Paříži odlévání bronzu, Piccaso pokračoval s bronzem, který k němu byl propašován francouzským hnutím odporu.

Po druhé světové válce Picasso znovu vstoupil do Francouzské komunistické strany, a dokonce se účastnil mezinárodní mírové konference v Polsku. Jeho zájem o komunismus ochladl poté, co byl kritizován, že jeho portrét Stalina není dostatečně realistický. Loajálním členem strany ale zůstal až do své smrti. Ve svých myšlenkách se přibližoval spíš anarchistickému komunismu.

Picassovo dílo

Picassovo dílo se řadí do několika období. Některé názvy období Picassovy tvorby jsou předmětem sporů, ale asi neuznávanější jsou: modré období (1901–1904), růžové období (1905–1907), období ovlivněné Afrikou (1908–1909), analytický kubismus (1909–1912), a syntetický kubismus (1912–1919).

V letech 1939–40 se konala v Muzeu moderního umění v New Yorku pod záštitou jeho ředitele Alfreda Barra, velice úspěšná retrospektiva Picassova díla až do té doby. Tato výstava Picassa proslavila a ukázala americké veřejnosti celý rozsah jeho umění. Mnozí historikové umění tehdy právě díky této výstavě svůj názor na Picassa přehodnotili.

Před rokem 1901

Picasso se začal učit u svého otce před rokem 1890. Jeho vývoj můžeme sledovat díky kolekci jeho raných prací, které jsou teď v Picassově muzeu v Barceloně. Jedná se o jednu z největších existujících sbírek, která dokládá vývoj díla jednoho umělce. V roce 1893 se z jeho děl vytrácí jakási mladistvost a můžeme říci, že právě tímto rokem začíná kariéra Picassa jako malíře. Akademický realismus, dobře patrný na jeho dílech z poloviny 90. let 19. století, můžeme vidět např. na obraze První přijímání z roku 1896. Jedná se o velký obraz, na kterém je Picassova sestra Lola.

V roce 1897 namaloval několik obrazů, které byly ovlivněny symbolismem. Byly to krajiny vyvedené v nepřírodních fialových a zelených tónech. Poté následovalo období, které je někdy nazýváno jako modernistické (léta 1899–1900). Picasso znal díla Rossettiho, Steinlena, Toulouse-Lautreca a Muncha, ale působila na něj i tvorba starých mistrů, jako byl například El Greco.

Modré období

V modrém období (1901–1904) tvořil Picasso tmavé obrazy vyvedené v modrých a modrozelených barvách, pouze zřídka použil teplejší barvy. Není jisté, kdy přesně toto Picassovo období začalo. Je možné, že se tak stalo ve Španělsku na jaře 1901 nebo v Paříži ve druhé polovině toho roku. Strohá barevnost a smutné náměty (prostitutka, žebrák) mohou mít za příčinu Picassovu cestu po Španělsku a také sebevraždu jeho přítele Carlose Casagemase. Od podzimu roku 1901 vytvořil několik posmrtných portrétů Casagemase a v roce 1903 namaloval temný alegorický obraz La Vie – Život.

Stejná nálada panuje i na rytině s názvem Skromný pokrm z roku 1904, na které je žena a slepý muž, oba jsou vyhublí a sedí u skoro prázdného stolu. Téma slepoty se v Picassových obrazech tohoto období objevuje častěji. Další časté téma jsou umělci, akrobati a harlekýni. Harlekýn – obvykle vyobrazený v oblečení se čtvercovým vzorem – se stal Picassovým osobním symbolem.

Růžové období

Pro růžové období (léta 1905–1907) je charakteristický veselejší nádech s oranžovými a růžovými barvami. Opět se zde často objevuje harlekýn. V roce 1904 se Picasso seznámil s Fernande Olivierovou. Vztah s ní a také vliv francouzských malířů se značně podepsaly na Picassově tvorbě.

Africké období

Na začátku Picassova afrického období (léta 1907–1909) stojí dvě postavy na obraze Avignonské slečny, které byly inspirovány předměty přivezenými z Afriky. Nápady vzniklé v tomto období vedou přímo k následujícímu období – kubismu.

Analytický kubismus

Analytický kubismus (léta 1909–1912) je styl, který Picasso vytvořil společně s Braquem. Obrazy obou umělců byly v té době temné, vyvedené v hnědých barvách. Oba umělci malovali věci tak, jako by byly viděny z více úhlů najednou. Obrazy Picassa a Braqua z té doby jsou si velice podobné.

Syntetický kubismus

Syntetický kubismus (léta 1912–1919) je dalším stupněm kubismu. Umělec na obraz lepí i kusy papíru – často tapety nebo noviny. Jednalo se o první použití koláže v umění.

Klasicismus a surrealismus

Po První světové válce tvořil Picasso v neoklasicistním stylu. Tento „návrat k pořádku“ je viditelný v tvorbě mnoha umělců 20. let 20. století. Picassovy obrazy a kresby z té doby připomínají díla Ingrese.

V 30. letech 20. století vystřídal harlekýna jako hlavní motiv Picassových obrazů minotaurus. To, že Picasso používal motiv minotaura, můžeme zčásti přičíst jeho kontaktu se surrealisty, kteří minotaura často používali jako svůj symbol. U Picassa ho můžeme najít např. v obraze Guernica. Je to jeden z jeho nejznámějších obrazů. Zobrazuje bombardování španělského města Guernica Němci. Dlouhou dobu bylo toto plátno v newyorském Muzeu moderního umění, v roce 1981 se vrátilo do Španělska a dnes je v Madridu.

Pozdní dílo

Picasso byl jedním z 250 sochařů, kteří vystavovali ve Filadelfii v létě 1949.

V 50. letech 20. století se Picassův styl opět změnil, když začal tvořit interpretace děl starých mistrů. Vytvořil skupinu obrazů založených na Velazquezových Las Meninas – Dvorní dámy. Další díla založil na obrazech od Goyi, Poussina, Maneta, Courbeta a Delacroixe.

Dostal zakázku na vytvoření makety pro patnáctimetrovou sochu v Chicagu. Do projektu se vrhl s velkým zápalem a vytvořil skulpturu, která je dvojsmyslná a do jisté míry i kontroverzní. Byla odhalena roku 1967 a stala se jednou z nejznámějších pamětihodností Chicaga. Picasso odmítl odměnu 100 000 dolarů a věnoval je občanům města.

Picassova pozdní díla byla směsicí stylů, jeho prostředky vyjadřování v neustálé proměně až do konce jeho života. Picasso se cele věnoval práci, byl odvážnější, jeho dílo barevnější a expresivnější. Mezi lety 1968 a 1971 vytvořil množství obrazů a stovky leptů. Jeho obrazy nebyly v jeho době nijak dobře přijímány, teprve později byl Picasso uznán za umělce, který byl často daleko před svou dobou.

Zdroj: Wikipedia.org