Petr Iljič Čajkovskij

Petr Iljič Čajkovskij, (rusky Пётр Ильич Чайкoвский, Pjotr Iljič Čajkovskij; 7. května 1840, Votkinsk - 6. listopad 1893, Petrohrad) byl ruský hudební skladatel. Stal se jedním z nejvýznamnějších hudebních skladatelů, nejen v Rusku. Spojoval prvky ruské lidové hudby s evropskou vážnou hudbou.

Petr Iljič Čajkovskij také několikrát navštívil Prahu, kde roku 1888 dirigoval premiéru své opery Evžen Oněgin.

Život

Petr Iljič Čajkovskij se narodil ve Votkinsku v Rusku jako syn důlního inženýra (později vykonával funkci vrchního správce) Ilji Petroviče Čajkovského, jehož zaměstnání ho přivádělo do různých částí Ruska. Jeho matkou byla Alexandra Alexejevna, která pocházela z Francie; Petr ji měl velmi rád. Jak se rodina kvůli zaměstnání jeho otce stěhovala z místa na místo, Petr, citlivý a neurotický chlapec, hluboce trpěl odloučením. Ve čtrnácti, když mu jeho milovaná matka údajně zemřela na choleru, se celý Petrův svět zřítil. Nikdy poté nebyl schopen o této katastrofě mluvit, ač byl jinak o svých vnitřních prožitcích sdílný.

Petr Čajkovskij vyrůstal v početné rodině (měl tři sestry) a v blahobytu, a tak nechyběl v této rodině ani klavír, u něhož trávil Petr podle svých slov až „příliš mnoho“ času a pozoruhodný nástroj zvaný orchestrion, který mechanicky reprodukoval zvuky orchestru. Tomuto nástroji, podle jeho vlastních slov, vděčil Čajkovskij za „vášnivé uctívání“ Mozarta (v době, kdy nebyla hudba tohoto skladatele ani zdaleka tak oblíbená jako je dnes) a za své „první hudební dojmy“.

Petr nejprve studoval na právnické fakultě v Petrohradě a občas toto studium zahrnovaly i hodiny hudby, a když se ve svých devatenácti letech stal mladším úředníkem na ministerstvu spravedlnosti, jeho touhy už byly zcela upřeny k hudbě. Dále částečně studoval, ale když měl v roce 1863 promovat, opustil státní služby a dal se zapsat na konzervatoř. Zde udělal dojem na tamějšího ředitele, Antona Rubinsteina, který přiměl svého bratra, Nikolaje, aby přijal začínajícího skladatele jako učitele harmonie na nově otevřenou moskevskou konzervatoř.

Čajkovskij zemřel v roce 1893, oficiálně na choleru, když se napil infikované vody. Vyjma tohoto vysvětlení se v literatuře objevila řada spekulací, nejčastější z nich je, že skladatel spáchal sebevraždu. Teorii o sebevraždě nasvědčuje fakt, že Petr Iljič Čajkovskij trpěl za svého života častými stavy melancholie a depresemi, které byly zřejmě způsobeny tím, že se nikdy zcela nevyrovnal se svou homosexualitou.

Charakteristika hudby

Komponoval tzv. romansy – ruské umělé písně pro sólový hlas s klavírním doprovodem. Čajkovského symfonická hudba zrcadlí jeho vnitřní svět. Vypovídá o autorově zádumčivosti a o jeho životním pesimismu. Ve svých skladbách má velmi málo radostnějších motivů.

Dílo

Čajkovskij složil šest symfonií (např. Patetická; sedmá byla dokončena po jeho smrti), programní symfonii Manfred, symfonické básně (Romeo a Julie, Francesca da Rimini), slavnostní předehru 1812, Italské capriccio, čtyři suity (Mozartiana), smyčcová kvarteta (D dur a další), tři klavírní koncerty (jeho asi nejznámější dílo Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll), houslový koncert, romance, sbory, kantáty a mnohá další díla. Dále mj. složil deset oper, z nichž nejznámější jsou Evžen Oněgin, Piková dáma, Mazepa a Panna Orleánská.

Nejvíce ho však proslavila jeho baletní díla Labutí jezero a Šípková Růženka. Libreto k oběma operám bylo vytvořeno volným zpracováním básní ruského básníka A. S. Puškina. Velmi populární je (i mezi dospělými) pohádka Louskáček.

Balety

• 1875–1876: Labutí jezero (Лебединое Озеро), op. 20
• 1888–1889: Šípková Růženka (Спящая красавица), op. 66
• 1891-1892: Louskáček (Щелкунчик), op. 71

Opery

• 1867–1868: Vévoda (Воевода), op. 3
• 1869: Undina (Ундина), nedochovaná
• 1870–1872: Opríčnik (Опричник)
• 1874: Kovač Vakula (Кузнец Вакула), op. 14; nově přepracovaná pod názvem Střevíčky
• 1877–1878: Evžen Oněgin (Евгений Онегин), op. 24, na motivy Puškinovy básně Evžen Oněgin
• 1878–1879: Panna orleánská (Орлеанская дева)
• 1881–1883: Mazepa (Мазепа)
• 1885: Střevíčky (Черевички), přepracovaná opera Kováč Vakula
• 1885–1887: Čarodějka (Чародейка)
• 1890: Piková dáma (Пиковая дама), op. 68
• 1891: Jolanta (Иоланта), op. 69

Symfonie

• 1866: Symfonie č. 1 g moll, op. 13, „Zimní sny“
• 1872: Symfonie č. 2 c moll, op. 17, „Malá Ruská“, přepracovaná v letech 1879–1880
• 1875: Symfonie č. 3 D dur, op. 29, „Polská“
• 1877–1878: Symfonie č. 4 f moll, op. 36
• 1885: Symfonie Manfred h moll, op. 58
• 1888: Symfonie č. 5 e moll, op. 64
• 1893: Symfonie č. 6 h moll, op. 74, „Patetická“
• Symfonie Es dur (někdy uváděna s pořadovým číslem 7) – psána v roce 1892, ale opuštěna a nedokončena (Čajkovským byla instrumentována jen první věta), její části byly použity v jiných skladbách (Klavírní koncert č. 3 a posmrtně vydané Andante a finale pro klavír), rekonstruována v letech 1951–1955 Semjonem Bogatyrjovem

Koncerty

• 1874–1875: Klavírní koncert č. 1 b moll, op. 23
• 1878: Houslový koncert D dur, op. 35
• 1879: Klavírní koncert č. 2 G dur, op. 44
• 1892: Klavírní koncert č. 3 Es dur, op. 75

Ostatní díla

[editovat] Pro orchestr

• 1868: Fatum, symfonická fantazie, op. 77
• 1869, rev. 1870 a 1880: Romeo a Julie, předehra-fantazie
• 1873: Bouře, symfonická fantazie podle Shakespeara, op. 18
• 1876: Slovanský pochod, op. 31
• 1876: Francesca da Rimini, op. 32
• 1876: Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr, op. 33
• 1880: Italské capriccio, op. 45
• 1880: Serenáda pro smyčce C dur, op. 48
• 1880: Slavnostní předehra 1812, op. 49
• 1891: Vévoda, symfonická balada, op. 78

[editovat] Pro sbor, komorní těleso a pro sólový klavír

• 1883: Moskva, slavnostní kantáta, op. 11
• 1871: Smyčcový kvartet č. 1 D dur, op. 11
• 1874: Smyčcový kvartet č. 2 F dur, op. 22, věnován Ferdinandu Laubovi
• 1876: Smyčcový kvartet č. 3 Es dur, op. 30
• 1890: Smyčcový sextet Vzpomínky na Florencii d moll, op. 70
• 1876: Roční období, op. 37a
• 1878: Album pro děti, op. 39
• 1882: Klavírní trio a-moll, op. 50

[editovat] Transkripce

• Anatolij Vasiljevič Ivanov: Album pro děti pro soubor bicích nástrojů, zveřejněn roku 1995

Zdroj: Wikipedia.org