Ritchie Blackmore

Richard Hugh Blackmore (* 14. dubna 1945, Weston-super-Mare) je anglický kytarista, zakladajícím členem skupin Deep Purple, Rainbow, a také kytaristou skupiny Blackmore's Night.

Biografie

Začátky

Ritchie Blackmore se narodil ve městě Weston-super-Mare v Anglii, ale když mu byly 2 roky, přestěhovali se do města Heston, Middlesex.

Svou první kytaru dostal, když mu bylo 11. Koupil mu ji jeho otec. Byl ovlivňován rockery jako Hank Marvin a Cliff Gallup a sběrateli country jako Chet Atkins; Blackmore začal jako studiový kytarista v Anglii.

Jeho hraní se nakonec zlepšilo a na začátku 60. let začal hrát jako příležitostný hráč pro hudební produkci Joea Meeksa a vystupoval v některých skupinách. Byl členem instrumentální skupiny The Outlaws, hrál se zpěvákem Heinzem (hrající píseň „Just Like Eddie“, která byla toho času v Top Ten), skupinou Screaming Lord Sutch, Glendou Collins, BOZ a mnoha jinými. S Jonem Lordem roku 1968 založil skupinu Deep Purple, kde působil v letech 1968–1975 a potom 1984–1993.

První roky v Deep Purple

Úplný začátek vzniku skupiny sahá až do února 1968, kdy se jistý Chris Curtis v anglickém Hertfordu, jinak bývalý bubeník skupiny Searchers rozhodl, že by si rád zahrál na šéfa v nějakém hudebním seskupení, a tak si začal okolo sebe shromažďovat muzikanty.

Ritchie Blackmore – kytara , Jon Lord – klávesy, Dave Curtis – basová kytara a Bobby Woodman – bicí. Tak vznikla kapela Roundabout, která je předchůdcem skupiny Deep Purple. Chris Curtis však nepočítal s tím, že silné osobnosti se nedají tak lehce ovládat a hlavně ne taková osobnost, jakou je Ritchie Blackmore. Už při prvních společných zkouškách bylo jasné, že Ritchie se určitě neuspokojí s tím, že má být jen členem v doprovodné kapele pro dalšího excentrika, kterými byla 50. a 60. léta doslova přeplněna, a tak se stalo, že Blackmore-Lord, „zradili“, odešli během turné po Skandinávii a přijali do svých řad nového zpěváka Roda Evanse, baskytaristu Nicka Simpera (ex Johnny Kid and the Pirates a bubeníka Iana Paice. Skupina Roundabout se na Deep Purple přejmenovala na jejich prvním společném koncertu 20. dubna 1968. Členy byli: Rod Evans (zpěv), Nick Simper (basa), Jon Lord (klávesy) a Ian Paice (bicí).

Skupina se rychle proslavila hitem Hush (skladba je cover verzí Joe Southe), který vyšel v USA jako singl a obsadil v žebříčku 4. místo. Album s názvem Shades of Deep Purple se vyšplhalo i do Top 25. V prosinci 1968 vydala skupina přepracovaný hit Neila Diamonda Kentucky Woman jako singl, který byl také úspěšný.

Třetí album s jednoduchým názvem Deep Purple žádný úspěch nepřineslo a v USA zbankrotovala firma Tetragrammaton, která alba produkovala, a tak byli pozváni Ian Gillan a Roger Glover, kteří nahráli zkušební skladbu „Hallellujah“, po které byli z kapely vyhozeni Evans a Simper.

Úspěch skupiny

První album, které Gillan a Glover se skupinou nahráli, bylo Concerto for Group and Orchestra. V této sestavě (Blackmore, Glover, Gillan, Lord a Paice) byly nahrány historické nahrávky Deep Purple in Rock, Fireball, Machine Head a Who Do We Think We Are?, které bylo poznaménáno dlouhopřetrvávající krizí mezi Blackmorem a Gillanem. Ale samozřejmě ještě nemůžeme zapomenout na snad nejlepší koncert Made in Japan, který je spolu s koncertem skupiny Uriah Heep – Live in January z roku 1973 považován za nejlepší živou nahrávku 70. let. Po tomto koncertu v Japonsku Gillan ohlásil svůj odchod od skupiny. Spolu s ním však odešel i Roger Glover, který se později dal na producentskou dráhu. Po tomto odchodu většina fanoušků myslela, že je konec skupiny, ale Deep Purple se nevzdávali, dali inzerát, že shánějí zpěváka, a ze všech možných si kapela vybrala chlapa, který pracoval jako prodavač obuvi v Anglii – David Coverdale. Poslal jim jedinou fotku, co měl, a to v pionýrském oblečení a skupina neváhala, k němu se připojil i basák a zpěvák od skupiny Trapeze Glenn Hughes. Příchodem těchto dvou se změnil styl Deep Purple. První album s názvem Burn, bylo přelomové, ale jeho pokračování albem Stormbringer už pro Ritchieho Blackmora nebylo zajímavé. Značný odklon od hudby Deep Purple k soulu, funku, který měli na svědomí Coverdale a Hughes, zapříčinil odchod Ritchieho Blackmora ze skupiny. Založil skupinu Rainbow, spolu s muzikanty od skupiny Elf, která dělala Deep Purple předskokany.

První roky Rainbow

Skupinu krom Ritchieho tvořili Ronnie James Dio – zpěv, Craig Gruber – basová kytara, Micky Lee Soule – klávesy a Gary Driscoll – bicí. Avšak všichni tři po nahrání prvního alba Ritchie Blackmore's Rainbow byli vyhozeni. Na místo bicmena se posadil starý harcovník Cozy Powell, který na bubenické stoličce u Rainbow vydržel až do roku 1980. Basovou kytaru obsadil Jimmy Bain a za klávesy nastoupil americký klávesák Tony Carey. V této sestavě nahráli své druhé album Rising a ke konci roku 1975 se vydali na první turné Rainbow. V této sestavě vydali i živou nahrávku On Stage, ve které Ritchie vyhodil Baina. Namísto něho byl do sestavy přibrán bývalý basový kytarista Uriah Heep Mark Clarke. Avšak při nahrávání nového alba Long Live Rock 'n' Roll byli vyhození Clarke s Careym. Na místo klávesáka se posadil Kanaďan David Stone z méně známé skupiny Symphonic Slam. Blackmore dlouho nemohl sehnat kvalitního basáka a po neúspěchu stáhnout zpět do kapely Jimmyho Baina nahrál většinu basové linky na albu on sám. Avšak na tři songy („Gates of Babylon“, „Kill The King“ a „Sensitive to Light“) se konečně usadil australan Bob Daisley. Po vydání alba a následném světovém turné v letech 1977–78 se Blackmore rozhodl výrazně zkomerčnit hudbu Rainbow. Chtěl skončit s tzv. tajemnými a středověkými tématy. Dio s tím nesouhlasil, a tak se dal na odchod.

Komerční úspěch

Blackmore chtěl nahradit Dia Ianem Gillanem, avšak ten na oplátku chtěl, aby mu Blackmore přišel hrát do Gillan bandu, takže tento Ritchieho plán zůstal na bodě mrazu. Po sériích konkurzů skupina získala nového zpěváka, Grahama Bonneta (ex-Marbles). Cozy Powell zůstal, avšak Daisley a Stone byli Blackmorem vyhozeni. Nahradil je klávesák Don Airey, který je v současnosti stálým klávesákem skupiny Deep Purple a basák Roger Glover. Nová sestava nahrála album Down to Earth, které skupině přinesl první komerční úspěch hity „All Night Long“ a cover verzi od Russe Ballarda „Since You’ve Been Gone“. Na jevišti měl Bonnet silný hlas, avšak neměl takový hlasový rozsah jako Dio. Posledním výstupem Cozyho Powella ve skupině Rainbow byl výstup na festivalu „Monsters of Rock“ v Castle Donington v Anglii. Powellovi neseděl až příliš pop metalový zvuk skupiny. Následně odešel Bonnet poté, co ve skupině nastala nadvláda Blackmore-Glover.

Joe Lynn Turner

Další album v úloze zpěváka nahrál Joe Lynn Turner (ex-Fandango) a bubeník Bobby Rondinelli. Joe Lynn Turner k Rainbow přišel ještě za působení Grahama Bonneta. Joe Lynn sám nevěřil, když mu zavolal manažer Ritchieho Blackmora a myslel si, že si z něj někdo utahuje, až se mu do sluchátka ozval sám Ritchie. Většina skladeb na novém albu Difficult to Cure bylo složeno a nahráno duem Blackmore-Glover, čekalo se jen na zpěváka. Titulní song z nového alba byla verze Beethovenovy Deváté Symfonie. Album také obsahuje kytarový kousek složený tandemem Blackmore-Airey „Maybe Next Time“. Ale nejúspěšnějšími hity z tohoto alba se stala rock ’n’ rollová vypalovačka „Can’t Happen Here“ a druhá skladba napsaná Russem Ballardem „I Surrender“. Právě tato skladba se v historii Rainbow stala největším hitem kapely. Umístila se na 3. místě v Británii a na 27. místě v USA. Avšak ani po tomto úspěchu nezůstal ve skupině kámen na kameni. Tentokrát skupinu opustil klávesák Don Airey, který dostal nabídku hrát pro Ozzyho. Do skupiny přišel jen dvacetiletý klávesák David Rosenthal, který byl více klasicky zaměřen. V této sestavě (Blackmore, Turner, Glover, Rosenthal, Rondinelli) nahráli album Straight Between The Eyes vydané v roce 1982. Toto album je ucelenější než jeho předchůdce. Největšími hity se staly skladby Stone Cold, Death Alley Driver a Power. Skupinu po ukončení turné opustil bubeník a na jeho místo přišel mladý a neznámý Chuck Burgi. Vyšlo album Bent Out Of Shape s hity Can’t Let You Go a Street Of Dreams. Posledně jmenovaná skladba byla v USA zakázaná, protože ukazovala hypnózu. Poslední koncert kapely byl 14. března 1984 v Tokiu, v hale Budokan, kde Ritchie zahrál svou verzi Beethovenovy Deváté Symfonie spolu s Japonským Symfonickým Orchestrem.

Zdroj: Wikipedia.org