Recenze filmu Hořící keř: Dokonalá evokace počínající normalizace!

20.09.2013

Třídílné retro inspirované skutečnými událostmi i reálnými postavami natočila polská režisérka Agnieszka Holland. Scénář dramatu o alarmujícím činu Jana Palacha a o osudech jeho blízkých a počátcích normalizace v posrpnové ČSSR napsal Štěpán Hulík.

Děj začíná Palachovým sebeupálením v lednu 1969 a líčením rozjitřené atmosféry v tehdejší společnosti. Události se zdramatizují po skandálním nařčení od poslance Viléma Nového, který Palachovo sebeobětování zlehčoval na stranickém mítinku v České Lípě lživým prohlášením o takzvaném studeném ohni. Hlavní postavou vyprávění je advokátka Dagmar Burešová, jež jménem Palachových příbuzných podává na Viléma Nového žalobu na ochranu osobnosti.

„Jen televizní film“

Ač původně byl Hořící keř natočen jako televizní film pro HBO, překvapivě snese srovnání s tím, co dnes „leze“ do kin. Zatímco polovina české produkce postižená „pokročilou magnuskizací“ by měla raději zůstat na DVD nosičích, filmu Hořící keř naopak velké plátno sluší, na což přišla i distribuční společnost Falcon, která jej na týden poslala do českých kin.

Jen čert ví, proč má snímek takřka biblický název, jež odkazuje na hořící keř, který se zjevil Mojžíšovi, skrz nějž na něj promluvil Bůh a sdělil mu své pravé jméno. V tomhle smyslu název zcela nekoresponduje s poselstvím filmu, kterým je sebeobětování a boj jedince proti mnohem silnějšímu nepříteli.

První dojem po zhlédnutí čtyřhodinového spektáklu by se dal charakterizovat zvoláním: A ono to jde! Tím je míněn fakt, že i událost stará jen 44 let může působit autenticky a nikoliv jako obrazová ilustrace. Snímek dokonale evokuje rok 1969 se vší krásou i ošklivostí, čemuž dopomáhají uměřené herecké výkony a minimalistická režie i kamera.

Film se odlišuje od současné filmové a televizní tvorby i tím, že z něj cítíme všudypřítomný rozklad tehdejší doby, pád všech nadějí roku 1968, do nichž jako přízrak vstupuje počínající normalizace. Ano, už dlouho zde nebyl tak „vláčilovsky“ pojatý snímek, který by svou atmosférou tolik připomínal dobu, v níž se odehrává.

Černobílá doba

Scenárista Štěpán Hulík odvedl ukázkovou práci – umění pracovat s historickými fakty a zasadit je do smysluplného děje není zrovna lehká disciplína. Navíc se mu podařilo vytvořit v notoricky známém příběhu sem tam i prvek napětí.

Mám třeba na mysli natahovanou cestu bratra Jana Palacha k matce, aby jí sdělil, že její syn se upálil. Ač scéna působí na první pohled jako zbytečná, ukáže se, že má ve filmu svoji funkci. To svědčí o scénáristově inteligenci a promyšleném konceptu.

Černobílé postavy – typická zhůvěřilost mnoha českých filmů – jakoby neexistovaly. Estébáci nejsou sice žádné hodní dědečkové, ale nejsou to ani stvůry požírající děti. Koneckonců i hlavní záporák má tvář Martina Huby, takže vyhlíží spíš jako prvorepublikový elegán, než jako fanatický komunista.

I Hořící keř ale obsahuje pár hluchých míst, které mají jedinou funkci – aby si divák nemrava, resp. romantik přišel na své. Patří sem především zobrazení soulože Burešové a jejího manžela či nerozvinutý motiv platonické lásky advokátního koncipienta ke své nadřízené.

Uměřené herecké výkony

Při sledování filmu Hořící keř jsem měl konečně pocit, že jde o živoucí osoby, nikoli o herce, kteří si v maskérně nasadili paruky a kotlety a předstírají, že jsou tady šedesátá léta. Tohle nejsou komediální Pelíšky, ani muzikálově rozjuchaní Rebelové, nebo nedejbože fraškoidní a trapné pokusy jako Anglické jahody či Operace Dunaj.

Je dobře, že film není hereckou exhibicí či přehlídkou hlášek. Hlavní hrdinou je totiž samotná doba a jednotlivé postavičky jí pouze dělají stafáž. Fungují jako figurky na šachovnici, jejichž osud je determinován nějakou vyšší silou, které jim nedává příliš mnoho možností na výběr.

Hereckému ansámblu vévodí Tatiana Pauhofová jako Dagmar Burešová a v prvních dvou dílech také Ivan Trojan, kteří podávají standardní výkony. Nikdo z herců však nevyniká natolik, že bychom si řekli: To je výkon hodný Českého lva!

Bez patosu

Scény plné patosu – nezbytné doplňky snad každého historického snímku – jsou ve filmu utlumeny na nezbytnou míru. Postavy občas pronášejí dnešním uším komicky znějící moudra, ale těžko můžeme dnes soudit, zda lidi v tehdejší pohnuté době nenapadaly ony hlubokomyslné věty samy od sebe.

Film Hořící keř (natočený polskou režisérkou) zbavil českou kinematografii jednoho břímě, tj. že snímek odehrávající se v době komunismu musí mít hořkosladký nádech, že musí jít o komedii, která má buď špatný konec, nebo začátek a na konci nás čeká buď happy end nebo naopak deziluze.

Hořící keř je naopak deziluzivní po celou dobu a má i velmi deziluzivní konec, který v mnoha směrech překonává i tak těžce depresivní díla jako byly Pouta nebo … a bude hůř! Tak snad i díky Hořícímu keři bude v české kinematografii líp …

Milan Kvasnička

Celebrity:
Agnieszka Holland

Filmy:
Hořící keř

Kategorie:
Filmy,

Tagy:
Celebrity, herečky, České celebrity, youtube.com, youtube, slovenské celebrity, české filmy, české herečky, herci, youtube video, čeští herci, polské celebrity, český film, slovenští herci, slovenské herečky, režisérky, HBO seriál, polské režisérky, Agnieszka Holland film, Agnieszka Holland režie, Agnieszka Holland Hořící keř, Agnieszka Holland seriál, HBO film, Hořící keř recenze