Útěky do Evropy - Obsazení

Za vysněnou cestu do Evropy platí Afričané krutou daň.

Strastiplná cesta nigerijské imigrantky Mariam pouští a mořem do Španělska, osud...
Více textu

Za vysněnou cestu do Evropy platí Afričané krutou daň.

Strastiplná cesta nigerijské imigrantky Mariam pouští a mořem do Španělska, osud konžského klimatologa Jacquese v české Akademii věd a dramatické zkušenosti členů pobřežní stráže a záchranářů na jižní hranici Evropy v dalším dokumentu z cyklu Příběhy z Afriky.

Další díl cyklu dokumentárních filmů o životě běžných lidí a podobách rozvojové pomoci v Africe se věnuje cestám afrických migrantů do Evropské unie. Když byl Jacques Moliba malý kluk, představoval si, co je za obzorem. Chtěl vědět, jestli je země kulatá, a začal se zajímat o geografii. Z Demokratické republiky Kongo, sužované občanskou válkou, odjel na stipendium studovat do České republiky, absolvoval tu Přírodovědeckou fakultu a jako klimatolog nastoupil do Akademie věd. V Česku žije už devět let a jako mladý vědec tady má budoucnost, protože mozky Evropa potřebuje. Jeho příběh by zároveň mohl sloužit jako příklad toho, jaká africká migrace do Evropy obvykle není. Drtivou většinu Afričanů vyhání z jejich zemí válka, politická represe a děsivá bída. Nesplňují přísná kritéria evropské sedmadvacítky pro legální vstup za účelem pracovního pobytu, přesto se pokoušejí do Evropy proniknout. Naděje na získání politického azylu ale mají velmi malé. Radši zemřít než se vrátit domů do bídy, to je společným heslem ilegálních běženců, kteří se na vratkých plavidlech snaží překonat moře, dělící je od domnělého evropského ráje.

Film Útěky do Evropy nás zavede na jižní hranici Unie. Do španělského přístavu Algeciras, odkud je to na marocké pobřeží přes Gibraltar méně než hodina plavby. A na italský ostrov Lampedusa, který od pobřeží Tuniska dělí jen sto třináct kilometrů. Obě tato místa se v uplynulých letech potýkala s vlnami africké ilegální migrace v té nejděsivější podobě. Dezorientovaní utečenci bez dokladů, šokovaní a vyčerpaní dlouhým pobytem na moři, se tu vyloďují po desetitisících ročně. Počty těch, kteří se na cestě utopí, lze jen tušit. Převaděčské mafie jim slibují jisté získání azylu, pokud ženy budou ve vysokém stupni těhotenství nebo pokud se muži cestou vážně zraní. Uprchlíci z Afriky tomu často věří a riskují život v kruté a nesmyslné plavbě, na jejímž konci je často smrt, v lepším případě repatriace zpátky do Afriky nebo bezmoc ilegálního pobytu. Převaděčům se platí víc než tisíc eur za osobu. Pro Afričana neuvěřitelné peníze, které vydělává nedůstojnými způsoby po řadu měsíců. Zkusila to i studentka geologie z Nigerie Mariam Bello. Se skupinou dalších lidí se vydala přes Niger, Mali, Alžírsko a Maroko do Španělska. Cesta jí trvala devět měsíců. V poušti musela pít lidskou moč, aby přežila. Byla svědkem smrti několika členů výpravy. V Maroku několik měsíců žebrala, mezi adepty na ilegální přechod hranic je obvyklá také prostituce. Mariam na cestě otěhotněla a ve vysokém stupni těhotenství přeplula na přeplněné bárce s desítkami dalších lidí tajně do Španělska. Přežila. Dnes má dvě děti se španělským občanstvím, pracuje v přístavu Algeciras jako dělnice, vykládá a nakládá kontejnery. Říká, že riskovat život za to stálo, ale nechce, aby stejnou cestu zkoušel někdo další z její rodiny. Riziko je příliš vysoké. Také příslušníci italské pobřežní stráže o tom poskytují řadu svědectví. Existuje oficiální služební postup, jak se přiblížit k ilegálnímu plavidlu tak, aby se lidé na něm nepolekali a nenaskákali do moře. Hlídky ho dodržují, ale snad každý, kdo slouží na moři jako policista nebo jako záchranář, byl někdy svědkem takové zbytečné smrti. Námořní tragédie uplynulých let a politický strach z dopadů ilegální migrace na obyvatelstvo přímořských států přinutily Evropskou unii do této oblasti investovat. Vyšší a silnější zeď ani přísnější policejní patroly problém nevyřeší, varují humanitární organizace. Afričané by měli dostat víc šancí pracovat v Evropě legálně, jejich touha vymanit se z bídy se ostrahou hranic nezmenší. Dramatické pokusy proniknout do přísně střežené Evropy vedou k úvahám o smyslu imigrační politiky Evropské unie.

Dokumentární film Útěky do Evropy je dílem scenáristky Zuzany Šimůnkové a režisérky Andrey Majstorovičové. Redakční spolupráce Vědunka Lunardi a Petr Kopecký, kamera Vlastimil Hamerník, střih Krasimira Velitchkova, vedoucí produkce Helena Veselá, koordinátorka projektu Markéta Štinglová. Šestidílný cyklus hodinových dokumentů o příbězích rozvojové pomoci realizuje Česká televize za finanční podpory Evropské komise. (oficiální text distributora)
Méně textu