Anna Steimarová

Anna Steimarová, rozená Anna Budilová, (7. července 1889, Plzeň – 15. března 1962, Liberec) byla česká divadelní, operetní a filmová herečka, dcera významného plzeňského herce a divadelního ředitele Vendelína Budila. Byla první manželkou herce Jiřího Steimara a matkou herečky Jiřiny Steimarové.

Život

Její nanželství s Jiřím Steimarem bylo zprvu šťastné, za 1. světové války, kdy se jim narodila v roce 1916 dcera Jiřina, žili v pražském Podskalí na břehu Vltavy. Šest let po Jiřině narodil se jim syn Miloš (1922 - 1949), který byl také nadějným hercem, hrál v Brně, ale v mladém věku se nešťastnou náhodou otrávil oxidem uhelnatým.

Později si Steimarova rodina koupila dřevěnou chalupu v Černošicích s půlkou ostrova na Berounce, kde pak mnoho let žila. Podnikavý herec Steimar později chalupu přebudoval v moderní penzión, o který se staral jako hoteliér, rád však hostům také uvařil. Steimarovi v Černošicích pěstovali holuby, psy a slepice. Místním občanům pomáhali s ochotnickým divadlem a sami v něm vystupovali. Jiří Steimar však organizoval i divadlo doma a zapojoval do něho celou rodinu i personál. Sjížděli se sem významní hosté - Olga Scheinpflugová, Xena Longenová, Saša Rašilov, Marie Hübnerová, Jan Masaryk, Jan Kubelík a Rudolf Friml.

Brzy po rozvodu se Steimarová pokusila založit vlastní divadlo, ale v podnikání se jí příliš nevedlo. Nějaký čas žila ještě v Černošicích s bývalým manželem a jeho novou ženou Žofií, poté se odstěhovala do Prahy. Řadu let byl jejím přítelem herec Jindřich Láznička, ale Steimarová se už nikdy nevdala. Po úmrtí syna byla v takové depresi, že výrazně zhubla a nakonec dostala TBC žláz, která se pak zvrhla v rakovinu. Umírala deset let.

Divadelní dráha

Anna Steimarová se stala hereckou hvězdou již v dětském věku, kdy ji její otec angažoval jako školačku do inscenace Malého lorda v rodné Plzni, později si roli vyzkoušela i v Národním divadle v Praze. Později studovala řeč a zpěv. Pěvecký talent svým sopránovým hlasem prokázala již v osmnácti letech, kdy zpívala Olympii v Offenbachových Hoffmannových povídkách.

Před 1. světovou válkou začínala jako operetní subreta v Německu - v Rostocku a ve Stuttgartu a v Theater an der Wien ve Vídni. Šest let působila v pražském Německém divadle a v této době se seznámila se svým budoucím manželem J. Steimarem.

Prošla několika pražskými scénami, hrála v karlínském Varieté, v kabaretu Rokoko, Aréně, Švandově divadle, ve Velké i Malé operetě (Tylovo divadlo v Nuslích), nějakou dobu hrála ve Vinohradském divadle.

Po 2. světové válce se mihla na prknech divadel ve Zlíně a v Liberci, poté krátce působila v Národním divadle v Praze, aby svou kariéru ukončila opět v Severočeském divadle v Liberci. Zde byla v angažmá v letech 1947 - 1958. Vytvořila např. roli Jenny (Bertold Brecht, Žebrácká opera), paní Higginsové (George Bernard Shaw, Pygmalion) a Giudittu (Franz Lehár).

Film

Ve filmu hrála často, své drobné až epizodní role dokázala zvýraznit propracovaností svého hereckého mistrovství, hloubkou výrazu, jenž dávala svým postavám, do nichž se neobyčejně dovedla vžívat. Začínala už v roce 1913 ve dvou němých filmech (Pan profesor, nepřítel žen a České hrady a zámky), ale pak se vrátila před kameru až po dvaceti letech.

Ve třicátých letech už hrávala postarší nevzhledné ženy, jejichž povahy dovedla mistrně vystihnout především v rolích žen zlých, hrubých, primitivních a hloupých. Sem patří např. role paní domácí ve filmu Kariéra matky Lízalky (1937), stará panna Apolena v komedii Cech panen kutnohorských (1938), drbna Rollerová ve Filosofské historii (1937) a Betty ve filmu Čtrnáctý u stolu (1944).

Hrála i role větší, ale žádná nebyla tak působivá jako role malé. K filmům, kde hrála hlavnější role, patří Naše XI. (1936), Andula vyhrála (1938), diváci si ji budou vždy připamatovávat jako tetu Mařenky (Nataša Gollová) ve filmu Kristián (1939) a vlezlá teta Ema Lindová v burianovské verzi Barona Prášila (1940). Za války však vytvořila drobné role dramatické, které byly výborně psychologicky propracované. Sem patří šantánová zpěvačka v Panenství (1937), stará kovářka v Čápově Babičce (1940) a barová madame z Nočního motýla (1941), jež byla ve své době přijata pozitivně kritikou. V tomto filmu vůbec nepromluví, ale výraz ženy stojící u barového pultu a pomalu překusující zrnka kávy jsou mistrovskou etudou.

Po válce její odchod do Liberce způsobil, že na ni pozapomněl i film. Objevila se v epizodních rolích ve filmech Řeka čaruje (1945) a Pancho se žení (1946), poté ještě vytvořila malou roli staré babičky ve filmu Páté kolo u vozu (1958).

Zdroj: Wikipedia.org