Eduard Kohout, vlastním jménem František Eduard Kohout, (6. března 1889 České Budějovice – 25. října 1976 Praha) byl český herec, po desítky let byl jedním z protagonistů činoherního souboru Národního divadla v Praze, kde byl v angažmá v letech 1916 až 1960, kdy odešel do důchodu, ale pohostinsky zde hrál takřka do své smrti. Vystupoval i ve filmu, v rozhlase a televizi.
Divadlo
Narodil se v Českých Budějovicích jako syn truhláře. Během studií na reálce v Plzni ho přivedl profesor Jaroslav Hurt k lásce k divadlu. Studia nedokončil, roku 1906 odešel k divadelní společnosti A. Šípkové. Do roku 1909 prošel řadou společností (Šípková, Totter, Grossová, Zöllner). Jeho talent rozpoznal Vendelín Budil, který jej přijal 1909 do Městského divadla v Plzni. Zde pobyl Kohout čtyři sezóny do r. 1913, právě V. Budil se stal Kohoutovým vzorem, od něho převzal velké dramatické gesto, vzrušený výraz hlasu a pozdně romantické rysy herectví. Poté hrál Kohout rok v Intimním divadle na Smíchově. Mezi lety 1914 - 1916 byl členem Vinohradského divadla.
Od roku 1916 zakotvil díky Jaroslavu Kvapilovi v Národním divadle, kde se záhy stal protagonistou shakespearovských her. Právě v meziválečném období dokázal tragickým postavám Shakespearovým (Hamlet) a Sofoklovým (Oidipus) vtisknout pečeť tehdejšího poválečného mládí s jeho pocity prožitého zla. Vytvořil tu přes sto postav světového i českého dramatu.
Jeho herecká dráha prošla složitým vývojem, zpočátku ztvárňoval své role ve stylu psychologického ... Celý text »
Eduard Kohout, vlastním jménem František Eduard Kohout, (6. března 1889 České Budějovice – 25. října 1976 Praha) byl český herec, po desítky let byl jedním z protagonistů činoherního souboru Národního divadla v Praze, kde byl v angažmá v letech 1916 až 1960, kdy odešel do důchodu, ale pohostinsky zde hrál takřka do své smrti. Vystupoval i ve filmu, v rozhlase a televizi.
Divadlo
Narodil se v Českých Budějovicích jako syn truhláře. Během studií na reálce v Plzni ho přivedl profesor Jaroslav Hurt k lásce k divadlu. Studia nedokončil, roku 1906 odešel k divadelní společnosti A. Šípkové. Do roku 1909 prošel řadou společností (Šípková, Totter, Grossová, Zöllner). Jeho talent rozpoznal Vendelín Budil, který jej přijal 1909 do Městského divadla v Plzni. Zde pobyl Kohout čtyři sezóny do r. 1913, právě V. Budil se stal Kohoutovým vzorem, od něho převzal velké dramatické gesto, vzrušený výraz hlasu a pozdně romantické rysy herectví. Poté hrál Kohout rok v Intimním divadle na Smíchově. Mezi lety 1914 - 1916 byl členem Vinohradského divadla.
Od roku 1916 zakotvil díky Jaroslavu Kvapilovi v Národním divadle, kde se záhy stal protagonistou shakespearovských her. Právě v meziválečném období dokázal tragickým postavám Shakespearovým (Hamlet) a Sofoklovým (Oidipus) vtisknout pečeť tehdejšího poválečného mládí s jeho pocity prožitého zla. Vytvořil tu přes sto postav světového i českého dramatu.
Jeho herecká dráha prošla složitým vývojem, zpočátku ztvárňoval své role ve stylu psychologického realismu, později se přes impresionismus dostal k expresionismu. Svůj herecký projev dokázal postupně utlumit, stal se civilní až věcný. Eduard Kohout dokonale ovládal svůj hluboký sytý hlas, byl mistrem intonačního projevu, v němž dokázal být jedinečný a na první poslech poznatelný. Do dějin českého divadelnictví vstoupila jeho spolupráce s režiséry Karlem Hugo Hilarem, Jiřím Frejkou a Karlem Dostalem před 2. světovou válkou.
Byl označován „lyrikem českého jeviště“, jeho kolegové ho nejčastěji častovali titulem „Herecký kníže z Kampy“ nebo „Mistr z Kampy“, „Básník mezi herci“ a později jako „Umělec nestárnoucí“. Své zdraví upevňoval každodenním cvičením a neustálou fyzickou a duševní aktivitou. Roku 1975 byly vydány jeho autobiografické vzpomínky pod názvem Divadlo neb Snář.
Mezi množstvím jeho rolí vynikly postavy divadelní klasiky (Sofokles, Shakespeare, Goethe, Shaw), ale Kohout se dovedl přeladit i do komorních lyricky postavených rolí komických (Goldoni). Byl také vynikajícím přednašečem, jeho doménou byla česká meziválečná poezie (Konstantin Biebl, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert) a starofrancouzské písně.
Film
Eduard Kohout poprvé vystoupil před filmovou kamerou v nedochovaném filmu společnosti Illusion Pan profesor, nepřítel žen. Z němých filmů Eduarda Kohouta se dochoval pouze milostný přáběh Děvče z tabákové továrny (1928). Zvukový film dal Kohoutovi vyniknout nejčastěji v okrajových nebo vedlejších rolích, ale i ty zahrál s precizním projevem blízkým jeho projevu divadelnímu.
Hrával lidi různě vyšinuté - blázny, ztroskotance, barony či světáky, občas pány z lepší společnosti. Známá je např. postava Ferdinanda Korandy, který si ve filmu Batalion (1937) o sobě myslí, že je šlechtický levoboček, do jisté míry se mu podobá duševně nemocný Vilém Balvín v Kouzelném domě (1939), ale i podivínský Artuš Fabian z Kohoutovy nejvýraznější filmové role v Turbíně (1941). Kohout vynikl i jako baron Maras v Tanečnici (1943) nebo Jiří z filmu Kluci na řece (1944), po němž touží jeho matka, když jí syn utekl do světa.
Po 2. světové válce ho režiséři často využívají ke ztvárnění menších postav historických ( filmy Mikoláš Aleš, Z mého života, Revoluční rok 1848 - císař Ferdinand V., Velké dobrodružství). Českého šlechtice a dvořana Lefla z Lažan ztvárnil ve dvou dílech „husitské“ trilogie Otakara Vávry Jan Hus a Proti všem. Známá je Kohoutova postava účetního revizora Zelinky z kriminálky 105 % alibi (1959) nebo maršálek z pohádky Princezna se zlatou hvězdou (1959). Ke dvěma podobným rolím se propůjčil ve filmech Karla Zemana, hrál generála v Ukradené vzducholodi (1966) a velitele pevnosti v Baronu Prášilovi (1961). Naposledy se Eduard kohout objevil na filmovém plátně ve filmu Akce v Istanbulu (1975).
Televize, rozhlas, gramodesky
Eduard Kohout velmi často vystupoval v rozhlase a od založení televize r. 1953 i v tomto mediu. Československá televize uvedla např. inscenace Prodej, Hodinářská romance, Polka jede do světa, Rozkošné odpoledne, Mlynářka z Granady, v nichž E. Kohout uplatnil své neobyčejné mistrovství. V archivech i domácnostech leží řada gramofonových desek s Kohoutovým hlasem. Eduard Kohout propůjčil svůj hlas i animovanému filmu Jiřího Trnky Staré pověsti české (1952).
Ocenění a tituly
Eduard Kohout byl poctěn řadou cen a vyznamenání. Za roli Hamleta dostal r. 1927 Národní cenu, za dosavadní tvorbu získal touž cenu i r. 1939. V roce 1953 dostal titul zasloužilý umělec a roku 1968 i titul národní umělec, který právě jemu patřil po zásluze. Roku 1963 mu byl udělen Řád práce.
Eduard Kohout zemřel ve věku 87 let a byl pohřben ve vyšehradském Slavíně.
Významné divadelní role
- Smerďakov (Bratři Karamazovi, adaptace podle F. M.Dostojevského), 1922
- Dauphin Karel (George Bernard Shaw, Svatá Jana), 1924
- Benvolio (William Shakesperae, Romeo a Julie), 1924
- Hamlet (William Shakespeare), 1926
- Kníže Myškin (Idiot, adaptace podle F. M. Dostojevského), 1928
- Marius (Marcel Pagnol, Malajský šíp), 1931
- Oidipus král (Sofokles), 1932
- Krečinskij (Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin, Svatba Krečinského), 1940, 1947, 1949
- Lelio (Carlo Goldoni, Benátská maškaráda), 1941
- Torquato Tasso (Johann Wolfgang Goethe), 1942
- Gadeiros (Vítězslav Nezval, Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou), 1956
- Rahuma (Leonid Leonov, Zlatý kočár), 1957
Zdroj: Wikipedia.org
Méně textu »
