Jakub Seifert

Jakub Seifert, vlastním jménem Jakub Sayfert (9. ledna 1846 Praha – 29. října 1919 Praha) byl český herec a režisér.

Pocházel z chudé pražské rodiny, byl synem divadelního mistra ze Stavovského divadla. Nedokončil středoškolská studia a vyučil se xylografem . Přes ochotnická divadla (1862 v Praze Košířích v hostinci "U Koňáku" a na Smíchově) a přes angažmá v Plzni v roce 1863 u divadelního souboru J. Walburga (byl zde angažován jako nápověda) se dostal v roce 1864 až na scénu Prozatímního divadla. V roce 1881 přešel do Národního divadla v Praze, zde byl jmenován v roce 1884 režisérem a o deset let později vrchním režisérem.

V letech 1903 až 1907 řídil Lidové divadlo Uranie v pražských Holešovicích po zemřelém J. V. Slukovi. Nejprve je řídil souběžně se svým angažmá v ND, v květnu 1904 se však s ND rozloučil, ale vrátil se slavně zpět v roce 1907 a v Národním divadle pak setrval až do roku 1919. V divadle se však mezitím změnily umělecké poměry, oblibu publika si získal Eduard Vojan. Po poznámce tisku o "starém železe" v Národním divadle Seifert z divadla definitivně odešel, uchýlil se do soukromí, kde živořil.

Za svého divadelního působení získal úspěch ve fraškách a operetách, hrál ale především v seriózních rolích, kde proslul jako skvělý recitátor (ve své době byl pokládán za vůbec nejlepšího českého recitátora) s vynikajícím hlasem a citem pro ironický humor. Hrál především role milovníků (Petruccio ze Shakespearova Zkrocení zlé ženy, Mercucio z Romea a Julie, šašek z Krále Leara, ale i Hamlet, Karel IV. z Vrchlického Noci na Karlštejně, a zejména Cyrano z Bergeracu, pokládaný za jeho vůbec nejlepší roli).

V roce 1901 mu byl za zásluhy o české divadlo propůjčen rytířský řád Františka Josefa . Na sklonku života účinkoval i v jediném filmu, nazvaném Stavitel chrámu (1919, režie Karel Degl) v roli Karla IV.

Jeho manželkou byla herečka ND Terezie Ledererová–Seifertová (1844 – 1914), jeho bratrem herec Josef Seifert.

V 80. letech udržoval asi osm let milostný poměr s manželkou básníka Jaroslava Vrchlického Ludmilou (dcerou spisovatelky Sofie Podlipské). Byl otcem dvou ze tří Ludmiliných dětí, Jaroslava a Evy (pozdější spisovatelky Evy Vrchlické). Tuto skutečnost Ludmila Vrchlickému svěřila ve dvou dopisech, jež po Vrchlického smrti uschoval jeho přítel, známý lékař Josef Thomayer; v roce 1910 je v obálce předal Národnímu muzeu s podmínkou, že mohou být otevřeny až v roce 1970; jsou nyní uloženy v Památníku národního písemnictví.

Zdroj: Wikipedia.org