Jean Auguste Dominique Ingres

Jean Auguste Dominique Ingres ([ɛ̃ɡʁ] IPA; 29. srpna 1780, Montauban, Francie - 14. ledna 1867, Paříž) byl francouzský malíř, vůdčí představitel neoklasicismu v malbě. Sám sebe považoval především za malíře historických výjevů, za jeho nejvýznamnější odkaz však dnes jsou považovány především jeho portréty. Jeho schopnost sloučit dva protipóly, tradicionalismus a novátorství, dávala a dává francouzskému malířství neustálé podněty. Jako ctitel Raffaelův a vyznavač ideální krásy v umění, ale i jako dokonalý pozorovatel skutečnosti povýšil kresbu na prvořadý prostředek k uměleckému uchopení světa. Kresba se stala kostrou v jeho díle, a ačkoli byl i výborný kolorista, o barvě rád mluvil jako o zanedbatelné ozdobě,a jako učitel tedy vštěpoval žákům především kresbu. Patřil ke generaci, jejíž tvůrčí rozpětí i životní ambice se pohybovaly v širokém rozpětí mezi klasicismem a romantismem. Se svým učitelem Jacquesem-Louisem Davidem sdílel obdiv k antice a snahu o racionální řád a harmonii ale vzory pro svou tvorbu hledal - v souladu s tehdy novým cítěním-v přírodě. Většinou maloval portréty, historická a mytologická témata. Portrétoval mnoho svých vynikajících současníků, jako Cherubiniho, Paganiniho, Gounoda, Napoleona I. či Liszta a v charakteristických typech zobrazil tehdejší francouzskou společnost.

Dětství a počátky studia

Byl synem malíře, sochaře, miniaturisty a architekta Josepha Ingrese a Anny Mouletové, dcery známého parukáře z Guercy. Narodil se 29. srpna 1780 v Montaubanu na jihozápadě Francie. V dětství mu říkali „Ingrou“, což v místním nářečí znamená malý Ingres. Většinu svých prací podepisoval J. Ingres, jméno Jean považoval za nejobvyklejší. Ve svých dopisech používá všechna tři jména. Už jeho gaskoňský původ jakoby napovídal některé charakteristické rysy umělcovy povahy,jenž se s přibývajícími léty jen prohlubovaly a upevňovaly. Je to na jedné straně mocně rozvinutá senzuálnost, spojená s jihofrancouzským prudkým temperamentem a snahou po citovém až vášnivém výrazu a na druhé straně touhou po přísném racionálním řádu,který by poutal citové vzněty a dával jim větší posvědcení a zdůvodnění. Asi také není náhodou, že právě v montaubanském kraji se spatřuje plodné prolnutí tradice francouzské s římskou, sahající až do časů Julia Caesara, a že Gaskoňsko bylo zemí bohatých románských kostelů v čele se známým Moissacem. Svému rodnému městu zůstal věrný i jako umělec. Portrétoval jeho vedoucí osobnosti, pro katedrálu namaloval oltářní obraz a nakonec městu odkázal soubor obrazů,kreseb a svoje umělecké sbírky i s proslulými houslemi.

Umění se věnoval již od malička. Jeho otec, sám provinční malíř, si brzy všiml synova talentu a seznámil jej s díly Raffaela,Poussina ale i Rubense a Watteaua. Mladý Jean pilně kreslil a postupně si získal k tomuto velikému umění silný vztah, který se poté ještě prohloubil jeho pobytem v Římě. Také měl rád hudbu a jeho otec, sám výborný hudebník, jej zdokonalil ve hře na housle. V Toulouse vypomáhal v strýcově kavárně a přivydělával si hraním v toulouseském orcherstru. Docházel do školy křesťanských bratří v Toulouse, ale když roku 1789 vypukla francouzská revoluce, nemohl již chodit do školy. Jeho otec vytvářel pro montaubanskou katedrálu obrovskou sochu Rozumu. Měl hluboký respekt k práci svého otce a v roce 1855 napsal že jeho otec by dosáhl slávy,kdyby se mu dostalo prvotřídního školení v Paříži. V upřímné synovské lásce totiž zamlčel, že Jean-Marie Joseph způsobil velké trápení jejho matce, která se vpravdě obětovala, aby zabránila jejich rozvratu. Vděčil totiž svému otci za mnoho. To on mu otevřel poprvé kouzelný a vznešený svět malířství a hudby. Jeho první práce byly především kopie zhotovené podle odlitků a grafických listů. Osvojil si tak kreslířské řemeslo. Ještě pár let před smrtí docházel kopírovat do Louvru Giotta a Holbeina, aby se učil, jak sám říkal. V roce 1791 začal studovat na Toulouské akademii u klasicistního malíře Josepha Roquese. Na této škole patřil mezi nejlepší žáky, a každým rokem si odtud odnášel první nebo druhou cenu. Ještě v roce 1844 na svého učitele vděčně vzpomínal.

Paříž 1797-1806

V srpnu 1797 odjel do Paříže a vstoupil zde do Davidovy školy v Louvru. V říjnu 1799 přešel na École des Beaux Arts. Na škole byl velmi pilný a soustředěný, nevšímal si radovánek a zábav kolem sebe a raději se soutředil plně na malování. Jeho nadání si povšiml David a připravoval jej na Grand Prix de Rome. Poprvé zde složil zkoušku v roce 1800 s malbou Antiochus s vyslanci Scipionovými, která je dnes zničena. Získal tím druhou cenu. Podruhé se o to pokoušel následující rok. Tentokrát byl první, ale pokladnice byla následkem vyčerpávajících napoleonských válek téměř prázdná, a proto musel počkat až do roku 1806. Mezitím namaloval několik portrétů a dva z nich jsou portréty Napoleonovy. Když je však v roce 1806 spolu s mistrovskými podobiznami rodiny Riviérových vystavil, byly přijaty dosti negativně. Byl z toho rozmrzen. Měl se zasnoubit s Julií Forestierovou, ale když odjel do Říma, musela Julie zůstat v Paříži. Po celý život pak na něj s vděčností vzpomínala. Příkrý odsudek,který stihl první Ingresovo samostatné a přitom vyzrálé dílo byl zjevnou reakcí na to,že se Ingres pokusil vymanit z vlivu svého uznáváného a obdivovaného učitele. Ingres jako vzorný žák Davida zprvu vyznával přísnou,klasicistní krásu,kterou obdivoval na pracích svého učitele.Později však začal pochybovat,je li to jediný způsob vyjadřování.Začal se proto více zajímat o přírodu.

O Davidovi napsal toto:

David je skutečný obnovitel francouzského umění a veliký mistr. Obdivuji Horacia a Únos Sabinek.Jsou to veliká díla. To David mě naučil, jak má postava stát, jak je třeba spojit hlavu a ramena. Tak jako on, i já jsem bedlivě studoval kresby z Pompejí. Avšak já chci k jeho antice přidat také chuť živé přírody a dokonalého Raffaela.

Řím 1806-1820

Když přijel do Říma, byl naprosto uchvácen italskými malíři, zejména Raffaelem, Tizianem a pompejskými freskami. Kromě portrétů a mytologických výjevů maloval také krajiny, pohledy na Villu Medici a Villu Albani v Lorrainovském duchu.S úzkostlivou pečlivostí kreslil prosté kubické tvary architektur.Vyznává se také ze svého nadšení pro Raffaela:Jak mě oklamali,zvolal,když poznal,že Raffael nekopíroval pouze antiku,ale také systematicky studoval živou přírodu.Začal se také zajímat o Orient,který díky Napoleonovým egypským výpravám začal tehdy budit v Evropě pozornost.Ingres namaloval také dva obrazy pro císařův palác na římském Quirinalu.V r.1810 skončí stanovená doba pobytu v Římě,ale Ingres se nadále rozhodl v Římě zůstat.Na jaře r.1814 navštěvuje královnu Caroline Muratovou v Neapoli.Tato královna si u Ingresa objedná tři drobné obrazy mezi nimiž je i dnes již slavný obraz Velká odaliska.Ingresovi v Římě platí především císařovi velvyslanci a malíř za své obrazy dostával vcelku slušný plat. Pařížský salon se však vůči jeho umění stavěl odmítavě a označoval jeho obrazy střídavě jako primitivní či čínské. Poslední zásilka do Paříže, Jupiter a Thetis byla přijata velmi negativně. Avšak právě v této době tvořil svá mistrovská díla jako Podobizna Paní de Sennones nebo Velká odaliska, která byla v roce 1819 pařížskou kritikou silně strhána. Také Roger a Angelica, téma z nordické severské mytologie, bylo přijato ledově.Tento obraz obdivoval v pařížském Salonu r.1824 Eugéne Delacroix. Nové starosti měl i finanční, jelikož pád Napoleona I. u Waterloo jej připravil o valnou část jeho zákaznictva.Aby se uživil,zaměřil se z velké části na portrétování.V té době začíná Ingres pomýšlet na manželství,poté co ukončil předčasně vztah s Julií Forestierovou.V r.1812 se rozhodl oženit se s poměrně mladou a atraktivní Laurou Zoegovou,dcerou dánského archeologa.Z neznámých důvodů však nakonec ze svatby sešlo. V roce 1814 se však oženil s Madeleine Chapellovou, která ho provázela životem až do své smrti roce 1849. Poté, co mu jeho přítel, sochař Lorenzo Bartollini nabídl bohatou klientelu, odjel spolu s Madeleine do Florencie.

Florencie 1820-1824

Zde kopíroval Tizianovu Venuši z Urbina a maloval portréty Pana a Madam Leblancových. Ale především se soustředil na velké dílo, jímž chtěl dobýt Paříž. Tímto dílem byla oltářní malba pro kostel v Montaubanu Slib Ludvíka XIIIIngres obraz namaloval z pocty k Raffaelovi,a očekával že obraz přijme francouzská vláda s nadšením.Nezklamal se.Oficiální kruhy,které svalovaly odpovědnost za všechny zlořády v zemi na romantiky,přijaly obraz s nadšením a na Salonu r.1825 mu Karel X. předal zlatou medaili.

Paříž 1824-1834

Obraz sklidil po jeho návratu do Paříže veliký ohlas a tvořil silný protiklad k malbě Vraždění na Chiu Eugéna Delacroixe, což vyvolalo nesmiřitelnou roztržku mezi oběma umělci. V roce 1827 namaloval dílo Apoteoza Homéra, v němž vytvořil mistrovské kreslířské dílo. V roce 1828 byl jmenován profesorem kresby na École des Beaux Arts, a v roce 1832 byl nominován na funkci viceprezidenta. Za červencové revoluce r.1830 hlídal spolu s malířem Horacem Vernetem sbírky egypského umění v Louvru.Na Salonu r.1832 vystavil svůj portrét Louise-Francoise Bertina,který byl velmi vychvalován.Byl zvyklý na slávu a těžce nesl odmítnutí svého obrazu Mučení sv.Synforia, obrazu, na kterém pracoval více než deset let, na Salonu roku 1834. Hluboce roztrpčen se rozhodl odjet v prosinci 1835 zpět do Říma,kde nahradil ve funkci ředitele Villy Medici Horace Verneta. V Římě se setkal s muzikanty Charlesem Gounodem a Ferencem Lisztem. Měl velkou hudební knihovnu, Mozartova a Haydnova tria a kvarteta, Beethovenovy symfonie.

Řím 1835-1841

Roku 1837 byl poklid na Akademii narušen epidemií cholery. Jeho přítel Sigalon, který namaloval obrovskou kopii Michelangelova soudu, po třech dnech zemřel. Ale cholera se rychle přehnala, a na Akademii opět zavládl klid. V tomto období příliš prací nenamaloval a Pařížský Salon se k němu opět stavěl dosti nepřátelsky. Až ke konci tohoto období namaloval veliký obraz z antické historie Antiochus a Stratoniké. V Paříži bylo toto dílo přijato s bouřlivým úspěchem a on sám se přes Florencii vrátil zpět do vlasti.

Paříž 1841-1867

Jeho návrat se stal triumfálním úspěchem. Hector Berlioz uspořádal na jeho počest hudební koncert s půltisícovkou hostů. Přijímal objednávky na četné portréty, v roce 1847 zahájil práci pro vévodu z Luynes v zámku Danpierre Zlatý věk. Přes 500 kreseb, které jako přípravné studie k této fresce zanechal překypují lehkostí, uvolněností a svěžestí. V roce 1848 také dokončil obraz Venuše Anadyoméné. Začátek roku 1849 byl tragický, jeho žena Madeleine zemřela na gangrénu nohy. On sám byl zoufalý, ale v roce 1851 byl zvolen rektorem Akademie. Achille Réveil a Albert Magimel vydali album jeho kreseb od roku 1800-1850. Roku 1852 se oženil s Delphine Ingresovou, která plnila ty úlohy, jenž dříve plnila Madeleine. Namaloval svůj obraz Napoleonova apoteoza v sále Císaře v pařížské radnici. V roce 1855 byla v Paříži uspořádána světová výstava a on sám tam poslal 55 obrazů. Svůj obdiv vyslovil tehdy dokonce i Baudelaire. V roce 1861 byla uspořádána výstava více než 100 jeho kreseb v pařížském Salonu. V květnu 1862 jej Napoleon III. jmenoval senátorem. Zemřel 14. ledna 1867 ve svém pařížském bytě na nachlazení. Je pohřben na pařížském hřbitově Pére Lachaise. Jeho následovníky lze spatřovat v Degasovi, Renoirovi, Matissovi a Picassovi - jeho odkaz je dnes stále živý.

Dílo

Jeho styl se vyvinul na začátku jeho kariéry a od té doby se příliš nezměnil.Všude se setkáme - ať na kresbách,nebo na obrazech - s přesností linky,dokonalé kresby,a lokálního koloritu.Ingres jednou prohlásil: Kresba-to je poctivost.Ani to mu však nezabránilo,aby se neodvážil k vytváření neobvyklých seskupení barev.Ingres vždy pracoval jakoby od samého začátku,ke všem svým obrazům vytvářel třeba i několik desítek,ba stovek studií.Zkoumal,jaké gesto,nebo pohyb je pro jeho obraz nejvěrohodnější a nejpůsobivější.Jak má být vytočen bok,zdvižena paže,rozevřeny prsty,takové problémy ho neustále zaměstnávaly,a často je řešil na jediném listu.Jen jeho portrétních kreseb je na 450.Kresby mu sloužily většinou jako přípravné studie k obrazům, ale některé představují svéprávná mistrovská díla. Taková díla namaloval např. v Římě, ale některá vytvořil i v Paříži, jako Velká rodinná podobizna Gatteauxových. Většinu svých kreseb odkázal Musée du Montauban, ale větší kolekce jeho děl jsou i v Musée du Louvre nebo Musée Bayonne, což je odkaz Ingresova přítele Léona Bonnata. Většina těchto kreseb byla kreslena grafitovou tužkou, což byla technika vynalezená Contém a rozšířená Davidem. Zvláště produktivní období měl Ingres mezi roky 1808-1820. Tehdy nakreslil mnoho portrétních kreseb Angličanů a Rakušanů, kteří za ním přijížděli do Říma a bylo jim obzvláštní čestí sedět modelem známému umělci.

Co se týče jeho maleb, zabýval se především mytologickými,náboženskými obrazy a akty. Největší počet jeho pláten však tvoří portréty. V raném období vycházel především z řecké antiky a Tiziana,později se inspiroval především Raffaelem. Byl vášnivým sběratelem řeckých váz a soch. U jeho kreseb je zřejmé, že dával přednost bezpečnému poznání přírody před fantazií a improvizacemi jakými zase přímo oplýval Ingresův rival z Paříže Eugéne Delacroix.

Zdroj: Wikipedia.org