Jiří Suchý

Jiří Suchý (* 1. října 1931 Plzeň) je český divadelník, textař, básník, spisovatel, skladatel, hudebník, grafik, výtvarník a sběratel. Spoluzakladatel Divadla Na zábradlí a Semaforu, bratr Ondřeje Suchého.

Spolupracoval s Miroslavem Horníčkem, Ivanem Vyskočilem, později vytvořil autorskou dvojici s Jiřím Šlitrem. Po Šlitrově smrti se jeho hlavním divadelním partnerem stala Jitka Molavcová.

Narodil se v roce 1931 a až do roku 1936 žil v Klatovech, od roku 1936 žije v Praze. Ve filmu se poprvé objevil již v roce 1944, kdy jako kompars hrál jednoho z vystupujících z tramvaje ve filmu Sobota.

V roce 1947 začal pracovat jako grafik v reklamních ateliérech Propagační tvorba, kde se seznámil s Viktorem Sodomou. Ten spolu se svou manželkou Vlastou hrál pro své kolegy písně převzaté ze západního rozhlasu (např. Johnny Ray, Elvis Presley), někdy se soukromě scházeli i v závodním klubu Reduta na pražské Národní třídě. Spolu s ním vymýšlel první privátní rozhlasové programy.

V letech 1952–1954 byl na vojně ve Slaném, kde zakresloval mapy a při tom poslouchal mnichovský rozhlas a psal texty na odposlechnuté melodie (dochovaný text Potkala ryba papouška později nazpívala Ljuba Hermanová).

Poté se věnoval především divadlu, nejprve působil v Redutě, poté spoluzaložil Divadlo Na zábradlí. V roce 1959 založil spolu s J. Šlitrem divadlo Semafor, kde působí dodnes. Toto divadlo bylo velmi populární, což vedlo k řadě problémů, které vyvrcholily podpisem 2000 slov, který Suchý později odmítl odvolat. Po roce 1989 se stal opět ředitelem Semaforu.

Z archivních dokumentů Ministerstva vnitra plyne, že v letech 1987 až 1989 byl důvěrníkem StB. Podle nálezu Ústavního soudu nelze dokázat, že lidé z kategorie „důvěrník“ spolupracovali s komunistickou tajnou policií vědomě. Detaily o jeho stycích s StB obsahoval jeho spis, ten byl však koncem roku 1989 skartován, sám Jiří Suchý důvody svého vedení v seznamech objasnil v knize Inventura v roce 2000.

Nedávno překvapil svým sňatkem s o mnoho let mladší dívkou – šatnářkou v Semaforu.

Jiří Suchý a divadlo

Reduta

Duo manželů Sodomových se v roce 1955 rozrostlo v hudební skupinu, pro kterou Jiří Suchý vymyslel název Akord club. V té době Suchý vystupoval na večírcích s banjem a zpíval své písničky. Sodomovi, třebaže zpívali zpočátku anglicky, nabídli Suchému spolupráci a ten složil několik českých textů (Letní den, Mám rád blues). Nakonec si koupil basu, na kterou se naučil hrát a přidal se ke skupině. Tato skupina se stala poměrně populární a v období svého vrcholu (roky 1956–1958) hrála celou řadu písní Jiřího Suchého, z nichž nejznámější jsou Zlomil jsem ruku tetičce a Blues pro tebe. Zajímavostí je, že první písničku, kterou v Redutě zazpíval, nebyla jeho vlastní tvorba, ale Půl párku Voskovce a Wericha. Vystupoval také s Juditou Čeřovskou, byl však menší než ona, a proto si stoupal na bedýnku.

V Redutě se seznámil Miroslavem Horníčkem, který s ním začal spolupracovat na programu Pondělky s tetou a který jej, v roce 1956, seznámil s Jiřím Šlitrem. Brzy poté začaly vznikat jejich první společné písničky (Píseň pro Hamleta, první verze Marnivé sestřenice).

V roce 1957 vymýšlel s Ivanem Vyskočilem a Miroslavem Horníčkem v Redutě text-appealy, o rok později napsal svou první hru s písničkami Šest žen (např. písničky Dudy a basa, Buď mi věrná, Láska se nevyhne králi, Bei mir bist du schön). V roce 1958 vyšla jeho píseň Blues pro tebe na desce, nazpíval ji Josef Zíma.

V tomto roce (1958), Suchý se Šlitrem opustili Akord club, protože se rozhodli vytvořit vlastní kapelu o jejíž sestavení požádali Ferdinanda Havlíka. Suchý s Ivanem Vyskočilem se rozhodli založit vlastní divadlo a 30. června 1958 se v Redutě konal poslední text-appeal, poté založili Divadlo Na zábradlí.

Do Reduty se ještě vrátil, v roce 1959, po rozchodu s I. Vyskočilem. Spolu se Šlitrem, manželi Neradovými a Karlem Štědrým plánovali kabaret Pondělí je ve středu, který se nakonec ale nehrál, protože byl při generálce označen jako nevhodný (např. píseň Zlá neděle). Po neúspěchu tohoto představení zpíval Léta dozrávání a Mr. Rock a Mr. Roll ve filmu Tanec kolem tance. Pak již spolu s Jiřím Šlitrem a Ferdinandem Havlíkem založili divadlo Semafor.

Divadlo Na zábradlí

V polovině roku 1958 založil spolu s Ivanem Vyskočilem Divadlo Na zábradlí. Již 9. prosince zde proběhla premiéra hry Kdyby tisíc klarinetů. Hra byla úspěšná, přesto se na ní výrazně projevila herecká nezkušenost Suchého.

V roce 1959 vznikla druhá hra pro Divadlo Na zábradlí – Faust, Markéta, služka a já, ale ta již se hrála bez Jiřího Suchého, který z divadla odešel.

Semafor

Počátky

Divadlo Semafor založil v roce 1959 J. Suchý spolu s J. Šlitrem a F. Havlíkem, již 30. října měla premiéru jejich první hra, hudební komedie Člověk z půdy. V této hře vystupovali kromě amatérů také profesionálové (v roli spisovatele Antonína Sommera Miroslav Horníček a Miloš Kopecký, později i František Filipovský). Jiří Suchý se obsadil do role Malého lorda.

V roce 1960 Semafor uvedl tři premiéry Ukradený měsíc Ludvíka Aškenazyho s texty Jiřího Suchého, písničkový pořad Zuzana je sama doma a komedii Taková ztráta krve, na všech měl Suchý výrazný podíl.

V roce 1961 vznikl pořad s povídkami Jiřího Suchého a básněmi Christiana Morgensterna Papírové blues a další písničkové pásmo Zuzana je zase sama doma.

V této době se začala objevovat ideologická kritika, podle níž jeho hry nejsou vhodné pro pracující lid. Důsledkem toho byla v jejich působišti, v divadélku Ve Smečkách (dnešní Činoherní klub), o divadelních prázdninách roku 1961 zahájena rekonstrukce, která se protáhla na neurčito a Semafor tak přišel o stálé divadlo.

Období bez stálého divadla

Po ztrátě stálého divadla prosadil svoji představu komornějšího divadla a rozešel se s některými členy (např. Waldemar Matuška, Eva Pilarová). Tento krok byl i snahou vyjít vstříc kritice a řešit ekonomické problémy. V divadle tak zůstal jen on, Šlitr a několik Semafor-girls. V této situaci Suchý uvedl svoji starší hudební revui Šest žen. Další hrou, kterou spolu s J. Šlitrem vytvořili byl kabaret Jonáš a tingl-tangl. Právě v tomto období vznikla jeho image jako jemného komika a zpěváka se slamákem a hůlkou. Toto představení bylo velmi populární a Semafor získal prostory v pasáži Alfa na Václavském náměstí.

V Pasáži Alfa

Do smrti J. Šlitra

Toto období bylo pro něj nejplodnější a nejúspěšnější, kromě divadla účinkoval ve Formanově filmu Konkurs a zpívá ve filmu Bylo nás deset. Roku 1964 se podílel na vzniku filmového muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Od roku 1966 navíc uváděl v rozhlasu svůj pořad Gramotingltangly. V roce 1968 v televizi uvedl pořad Grandsupertingltangl a hrál a podílel se na scénáři k filmu Zločin v šantánu.

V Semaforu vznikla další pásma písniček Zuzana není pro nikoho doma (1963) a Recital 64, kde Suchý se Šlitrem zpívali i cizí písně. Roku 1965 je uvedeno pásmo Zuzana je všude jako doma. Téhož roku přichází i první neúspěch, diváky je nepřijata hra Sekta, ve které sice Suchý nehrál, ale měl na ní obvyklý autorský podíl. Velmi úspěšná byla jazzová opera Dobře placená procházka, která se o rok později dočkala televizního zpracování. Důkazem jejich popularity byl i fakt, že písnička ze hry Člověk z půdy Včera neděle byla se po svém vydání stala nejprodávanější deskou v letech 1949–1965 (prodalo se 341 000 kusů).

V roce 1966 uvedl Semafor dvě hry, které Suchý napsal. Hra Benefice, byla napsána pro něj a nakonec úspěšnější hru Ďábel z Vinohrad psal pro Jiřího Šlitra.

V roce 1967 měl v Semaforu premiéru pořad Tak co, pane barone, o rok později hra Poslední štace.

V době sovětské okupace v srpnu 1968 pobýval Jiří Suchý v zahraničí, uvažoval údajně o emigraci, nakonec se ale rozhodl se vrátit. V této době se Suchý se Šlitrem velmi sblížili a vznikla jejich nejlepší a nejznámější hra Jonáš a doktor Matrace (1969).

Dne 26. prosince 1969 Jiří Šlitr zemřel a Jiří Suchý byl rozhodnut skončit s divadlem.

Do roku 1980

Období tzv. normalizace bylo pro Semafor a tím i pro J. Suchého velmi obtížné, protože cenzura Semafor tlačila jedním směrem, zatímco diváci očekávali, že se bude pokoušet vzdorovat. V roce 1970 byla Semaforu dokonce skutečně zastavena činnost, ale zákaz se podařilo po týdnu zrušit. Suchý už v roce 1968 podepsal 2000 slov, později i Několik vět, petici za propuštění Václava Havla, což vedlo k zákazu vystupování v televizi a rozhlase, omezení vydávání desek (storno alba Elektrická puma) a knížek (stornována už vysázená kniha Ďábel z Vinohrad). Jako nestraník byl nucen odstoupit z funkce ředitele Semaforu, kterým se po něm stal Ferdinand Havlík, který jím byl až do roku 1975, kdy byl i on nahrazen. Od roku 1975 vzrůstaly na divadlo různé tlaky, nakonec v roce 1976 vznikla v Semaforu bez vědomí J. Suchého další tvůrčí skupina, kterou vedl Josef Dvořák, a která ubrala Suchému prostor. J. Suchý v roce 1977 odmítl podepsat Antichartu , což ještě utužilo jeho postavení vůči komunistickému režimu. Období samostatnosti divadla skončilo v roce 1980, kdy byl Semafor přidělen pod Hudební divadlo v Karlíně. Jediné významnější vystoupení Suchého mimo divadlo Semafor byla oslava padesáti let Vest pocket revue V+W, při níž hrál Suchý s Janem Werichem v Lucerně.

Tvorba Suchého je v tomto období omezena cenzurou později i stále menším prostorem na jevišti. Na kvalitě se i nepříznivě odrazila smrt Jiřího Šlitra a tak lze o jeho tvorbě v tomto období říci, že zaostává za předchozím obdobím. Přesto vznikla celá řada her. Již v roce 1970 Semafor uvedl hru Básníci a sedláci + Revizor v šantánu, dále pak hru Ten pes je váš? , která je zajímavá především tím, že zde poprvé vystoupila Jitka Molavcová. V roce 1971 uvedl Suchý pouze muzikálek Čarodějky. Ani jedna z těchto her nepřinesla úspěch srovnatelný s předchozím obdobím a Suchý vážně uvažoval o skončení divadelní kariéry.

V roce 1972 přinesla úspěch hra Kytice, jedná se o přepracování Erbenových balad Svatební košile, Štědrý den, Polednice, Zlatý kolovrat, Vodník a Suchého bludička, každá z těchto balad je podávána jinou hudební formou. V tomto roce vzniklo ještě páté písničkové pásmo o Zuzaně s názvem Zuzana v lázni. V této hře se poprvé objevilo trio Kašpar + Baltazar + Melicharová (K+B+M) aneb Josef Dvořák + Jiří Suchý + Jitka Molavcová. Dvořák nebyl „parťákem“ Suchého dlouho, Suchý byl pro něj – dle jeho slov – příliš pomalý.

V roce 1973 neměl Semafor žádnou premiéru a zdá se být pravděpodobné, že Suchý tou dobou procházel tvůrčí krizí. Roku 1974 Suchý uvedl jedinou hru Elektrická puma, která je zcela postavena na trojici K+B+M, jedná se o parodii na Jamese Bonda. Hra potvrzuje tvůrčí krizi a diváky byla přijata jen protože ostatní divadla produkovala ještě slabší hry.

Po roce 1975 se pak Suchý soustředil na upravování svých dřívějších děl, částečně to bylo v důsledku omezeného prostoru, částečně pravděpodobně i z obav před zavřením divadla. Tak vznikla hra Sladký život blázna Vincka (1975), která je ovlivněna neúspěšnou hro Sekta. Dále pak hra Člověk z půdy (1977), což je obnovená a přepracovaná jeho starší hra, v této podobě je určena především dětem a v roce 1980 i nová, přepracovaná verze Kdyby tisíc klarinetů, která se hrála v Divadle Na Zábradlí.

Jedinou Suchého hrou v druhé polovině 70. let se stala hra Smutek bláznivých panen z roku 1977, ve které byl J. Suchý poprvé sám na jevišti s J. Molavcovou.

Divadelní tvorba do roku 1990

Po přeřazení Semaforu pod Hudební divadlo v Karlíně, dostával Suchý více prostoru, ale byl nucen hrát i v hrách které nenapsal, podle kritiků se mu v takových rolích příliš nedařilo (např. Každý má svého Leona). V roce 1984 začal Suchý spolupracovat s Radošínským naivním divadlem a se Stepkou inscenovali hru Nevesta predaná Kubovi. V roce 1986 Jiří Suchý režíroval ve finském Tamperere hru Dr. Johann Faust a o rok později pak hru Vetešník.

Spolupráce s karlínským divadlem začala hostováním ve hře dvojice V+W Golem, kterou spolu s Pavlem Koptou upravil.

V roce 1982 Suchý po delší době uvedl svoji novou hru Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40, Faust podepíše s ďáblem smlouvu, přeje si prožít všechny nevšední zážitky, ale za 500 let, kdy budou lidé lepší, ďábel jeho přání plní a Faust se ocitá v Praze na sklonku druhé světové války.

V roce 1985 se Suchý vrátil k tématu Jonáše hrou Jonáš dejme tomu v úterý, Jonáš jako stárnoucí kabaretiér vystupuje s do něj zamilovanou uklízečkou – Melicharovou, kterou hraje Jitka Molavcová. Suchý s Molavcovou (Stella) vystoupili i v televizním Silvestru se zábavnou scénkou s minimaxem.

V roce 1986 byla uvedena hra Na Poříčí dítě křičí, hra byla prakticky složena z písniček a byla bez herecké účasti Jiřího Suchého. Další hra Vetešník (1987) vypráví o starožitníkovi, který své artefakty získává za každou cenu. Zajímavostí je, že tato hra byla napsána anglicky a teprve poté přeložena do češtiny a ruštiny.

Poslední hra tohoto období, Výhybka, měla premiéru v roce 1989 a byla opět bez herecké účasti Jiřího Suchého.

V listopadu 1989 se Semafor mezi prvními připojil ke stávce divadelníků, a v jeho prostorách se konala řada besed s diváky, přičemž byli zváni hosté, kteří v předchozím období nesměli vystupovat. Jeden takový večer vysílala i česká televize.

Divadelní tvorba let 1990 – 1993

Již 15. ledna 1990 se sešla schůze divadla Semafor, na níž se sešli představitelé tří Semaforských scén – Josef Dvořák, Miloslav Šimek a Jiří Suchý. Dvořák i Šimek chtěli pokračovat ve stavu tří scén, zatímco Suchý si přál svoje divadlo. Zbývající skupiny tedy musely odejít. V roce 1993 začala v pasáži Alfa rekonstrukce a divadlo Semafor ho muselo po třiceti letech opustit a již se sem nevrátilo.

Jiří Suchý se v tomto období věnuje televizním programům Večírky nejen pro zvané, které jsou ale brzy zrušeny. Mimo to Suchý buduje nakladatelství Klokočí, vydává vlastní měsíčník Semaforum a zakládá filmovou společnost Perplex.

Divadelně se v tomto období zaměřil na osvědčené hry (Šest žen) a témata (Kytice I. a Kytice II. ). V roce 1991 se Suchý vrátil k textappelům a vzniklo představení Ach, ta láska nehezká což byl textappeal o sexappealu.

Suchý se snaží reagovat na změny společnosti a již v roce 1990 se v divadle Semafor objevila jeho aktuálně politická hra Hej rup aneb Peklo nebude, ráj se vrací, která vychází z tradice Osvobozeného divadla. Jonáš v této hře zakládá politickou stranu a Melicharová se chce stát generální-tajemníkovou. V roce 1992 vznikla hra Nižní Novgorod což byly pohádky o tom, proč Říjnová revoluce začala už v září.

V roce 1992 vznikla i více hudebně zaměřená představení (Pět strun/Poslední štace, Vynálezce korzetu), která naznačovala, že se Semafor vrátí ke své tradiční tvorbě.

Své účinkování v pasáži Alfa zakončil Semafor v roce 1993 Koncertem na rozloučenou a J. Suchý musel po třiceti letech tyto prostory opustit.

Do roku 1995

Odchodem z pasáže Alfa nastalo období, kdy Semafor vystupoval nejprve v klubu Lávka (textapeal Koupil jsem si knot) a poté v Divadle komedie. Jelikož toto prostředí nebylo pro Suchého tvorbu ideální, snažil se o klasický repertoár divadla Semafor, aby udržel diváky (Kapitáne, kam s tou revue, Purpura na plotně, Víkend s Krausovou). V roce 1994 již začíná být jisté, že Suchého podnikatelské aktivity ve filmu neskončí nejlépe.

Semafor v Karlíně (do roku 2002)

Roku 1995 nabídlo Hudební divadlo v Karlíně Jiřímu Suchému malý sál v podzemí divadla. Jiří Suchý této nabídky využil a ještě téhož roku se do těchto prostor Semafor nastěhoval. Tyto prostory jednak odpovídaly potřebám tohoto divadla a jednak zajistily Suchému stálou scénu.

Na úvod vymyslel Suchý variabilní představení, které nazval V hlavní roli písnička, představení spočívalo ve zvaní hostů, kteří Semaforem prošli. V roce 1996 Suchý vystupoval v jakési one-man show, která se jmenovala Je mi nějak česko a Jiří Suchý zde zpíval a diskutoval.

V roce 1997 vznikl tradiční semaforský muzikál Mé srdce je Zimmer frei, který měl značný úspěch. Poté Suchý připravil několik představení, která neobsahovala nic jiného než sázku na jeho tradiční publikum (Únos turecké houslistky, Galakoncert a jiné Ptákoviny, Pré). Tento trend roku 1999 podtrhlo oblíbené téma Semaforu Zuzana, tentokrát pod názvem Zuzana se vrací.

V roce 2000 napsal Suchý uvedl hru Noc v synagoze aneb Tajemství Brunhildiny punčochy, která vybočila z jeho poslední tvorby. Děj je o tom jak se setkal Adolf Hitler se Stalinem v jedné vídeňské kavárně a jak to za nějaký čas dopadlo. Další na Semafor netypická hra vznikla v roce 2001 pod názvem Pokušení svatého Antonína, hudbu pro toto představení dělal Vladimír Franz.

V představení Život je náhoda v obnošený vestě z roku 2002, se Suchý pokouší oslovit děti písněmi Osvobozeného divadla a písněmi, které složil spolu s J. Šlitrem.

Srpnové povodně roku 2002 zaplavily Karlínské divadlo a Suchý tak přišel o stálou scénu.

Od povodní 2002 do roku 2005

Ztráta stálého divadla vedla k opětovnému hostování v řadě divadel, což vedlo k častému stěhování. Zajímavostí je, že 1. října 2002 se Suchý stal kmotrem nově otevřeného Divadélka JoNáš v Měšťanské besedě v Plzni. Ještě v roce 2002 přebásnil Jiří Suchý pro Divadlo Na Vinohradech Aristofanovu Lysistratu.

Ještě v roce 2002 přišel Suchý s povodňovou revuí nazvanou To nám to pěkně začíná, poté J. Suchý a J. Molavcová vystupovali především se staršími písněmi (Tiše a ochotně, I ty zpíváš si ty hity, Jako v kapli). Dále vznikl pořad Včera večer poštou ranní aneb I dopis umí rozesmát, kde Suchý listuje zajímavými dopisy, které mu přišly.

V sezóně 2004/2005 získal J. Suchý pro Semafor prostory v sídle ministerstva kultury v Nosticově paláci. V této sezóně Suchý se Semaforem nastudoval několik her obvyklého Semaforského charakteru (Sex a sex = 12, Zavíráme, pojďte dál, …nikoho nezabije – kdo jiný než poezie) a hru lehce vybočující z obvyklého stylu semaforu – Patero důvodů pro voo doo. Tato hra vypráví o tom jak si pan Hanuš chce postavit na svém domě orloj, ale jeho nájemníci provozující podnikání v oboru voo doo nemají pro jeho nápad pochopení. V této divadelní sezóně dále vzniklo písničkové pásmo k oslavě 45 sezóny (Je nám 45) a představení k nedožitým osmdesátinám Jiřího Šlitra (80 svíček na ztraceným dortu).

Vlastní divadlo

Dne 1. října 2005 se Jiřímu Suchému podařilo otevřít úplně nové divadlo Semafor v Praze Dejvicích. Pro toto divadlo namaloval oponu.

Sezóna v tomto divadle byla zahájena představením s názvem Koncert s. r. o. , které bylo průřezem tvorby dvojic W+V a S+Š. Suchý dále zorganizoval představení Začalo to akordem – a to právě před padesáti léty, což bylo vlastně vzpomínání na Acord klub. V nostalgicky laděných představeních pokračoval i Pension Rosamunda, což je listování ve scénáři jednoho nerealizovaného filmu. Jedinou nevzpomínkovou hrou se kterou v úvodní sezóně Semafor přišel tak byla hra Jako když tiskne.

V roce 2006 se Suchý na půdě Semaforu pokusil obhájit svoje neúspěchy jako podnikatel – A já sám vždycky sám. Dále v tomto roce uvedl hudební komedii Sukně smutnou jehlou spíchnutá a hru A co když ne?

Rok 2007 přinesl premiéru hry Lysistrata (přepracovaný text napsaný původně pro Divadlo Na Vinohradech), která měla velmi pozitivní kritiky a byla i divácky velmi dobře přijata, hovoří se o nejúspěšnějším představení novodobého Semaforu. V roce 2008 Jiří Suchý obnovil upravenou hru Sekta, která neuspěla v 60. letech, ani obnovená hra se však nedočkala mnoha repríz, výrazně lépe bylo v roce 2009 přijato obnovení nejúspěšnější Suchého hry Kytice.

Změny v grantové politice pražského magistrátu a zavedení plošné dotace na vstupenku ovšem ohrozily budoucí existenci divadla na počátku roku 2008, Suchý se stal jedním ze signatářů petice Za Prahu kulturní a v Semaforu proti politice magistrátu uvedl kabaret Děti kapitána Granta.

K 50. výročí divadla Semafor napsal Jiří Suchý řadu vzpomínkových pásem jako Šlitr s námi (a zlý pryč) , Uteklo to jako H2O nebo Dal si růži do polívky. V roce 2010 měla premiéru také jeho úprava klasické operety Mam'zelle Nitouche.

Zdroj: Wikipedia.org