Nicolae Ceausescu

Nicolae Andruţă Ceauşescu (26. leden 1918, Scorniceşti, Rumunsko – 25. prosinec 1989, Târgovişte, Rumunsko) byl rumunský politik, v období od 9. prosince 1967 do 22. prosince 1989 prezident Rumunské socialistické republiky, od 22. března 1965 do 22. prosince 1989 generální tajemník Komunistické strany Rumunska a od 28. března 1974 do 22. prosince 1989 třetí předseda Státní rady Rumunské socialistické republiky.

Mládí

Nicolae Ceauşescu sa narodil v vesnici Scorniceşti na jihu Rumunska v rodině zemědělce. Jako jedenáctiletý odešel do Bukurešti, aby tam pracoval jako obuvnický učeň. V roce 1932 se jako čtrnáctiletý přidal k tehdy ilegální Komunistické straně Rumunska. O rok později reprezentoval „demokratickou mládež“ na protifašistickém sjezdu v Bukurešti a byl zvolený do národního protifašistického výboru. Dne 23. listopadu 1933 je poprvé zatčen za podněcovaní k stávce a distribuci komunistických a protifašistických letáků (vedoucí stranou v Rumunsku byla v té době nacionalistická a fašistická Železná garda). V roce 1934 byl opět zatčen, tentokrát za sbírání podpisů na petici proti procesu se železničními zaměstnanci. Stejného roku je ještě dvakrát zatčen a ve svém spise je vedený jako „nebezpečný komunistický agitátor“ a „aktivní distributor komunistické a protifašistické propagandy“.

V roce 1936 ho vypověděli z Bukurešti a poslali ho do vyhnanství do jeho rodné vsi Scorniceşti. Ceauşescu však přešel do ilegality a vrátil se do Bukurešti, aby pokračoval ve své politické činnosti. V květnu roku 1936 byl znovu zadržen a spolu s několika spolupracovníky odsouzen na dva roky a šest měsíců v Doftanské věznici.

Po propuštění z vězení roku 1939 poznal při komunistické činnosti svojí budoucí manželku Elenu Petrescu, taktéž komunistickou činitelku. V roce 1940 ho opět uvěznili, tentokrát ho poslali do Jilavské věznice. V roce 1943 byl přesunut do koncentračního tábora v Târgu Jiu, který byl určený pro politické vězně (hlavně z řad Komunistické strany Rumunska), kde se seznámil s Gheorghe Gherghiu-Dejem a s dalšími komunistickými vězni. V roce 1944, kdy Sovětský svaz zahájil invazi do Rumunska, se mu podařilo spolu s dalšími vězni dostat z tábora a byl zvolený za vůdce Unie komunistické mládeže.

V roce 1945 byl jmenován brigádním generálem v rumunské armádě. Mezitím už skončila druhá světová válka a Rumunsko zůstalo v sovětské sféře vlivu, což umožnilo vzestup komunistů. O rok později (1946) se oženil s Elenou Petrescu a byl jmenován regionálním tajemníkem pro Oltenskou oblast. Po tom co se komunisté pod vedením Gheorghe Gheorgiu-Deje definitivně ujali vlády v Rumunsku, se stal Ceauşescu roku 1947 zástupcem ministra zemědělství a potom pracoval jako zástupce velitele ozbrojených sil. V roce 1948 se Komunistická strana Rumunska a jedno křídlo socialistické strany spojilo a vytvořilo Rumunskou dělnickou stranu (rumunsky: Partidul Muncitoresc Român, PMR). S pomocí Gherhgiu-Deje se Ceaușescu v roce 1952 dostal do ústředního výboru. V roce 1954 už byl tajemníkem Ústředního výboru Rumunské dělnické strany a kandidátem na člena Politbyra, jehož plným členem se stal o rok později.

Postup k moci

• V mládí vstupuje do ilegální komunistické strany
• 1939 – Poznává Elenu Petrescu
• 1940 – Je uvězněn. Ve vězení se spřátelí s tehdejším komunistickým vůdcem Dejem
• 1944 – Prchá z vězení upevňuje si pozici ve straně
• 1945 – Kandidát ústředního výboru Komunistické strany
• 1947 – Komunisté se ujímají moci v zemi
• 1948 - 1950 – Ministr zemědělství
• 1950 - 1954 – Náměstek ministra národní obrany
• 1955 – Vedoucí stranického sekretariátu a člen politbyra KS Rumunska
• 1965 – Generální tajemník KS Rumunska
• 1967 – Předseda Státní rady
• 1968 – Kritizuje vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. U Čechů a Slováků si tak vysloužil kladné mínění.
• 1974 – Prezident země
• 1989 – Dává rozkaz své ozbrojené tajné policii Securitate (která jej drží u moci) krvavě potlačit demonstrace v Temešváru. V zemi však vypuklo rozsáhlé povstání, při útěku byl chycen, po krátkém vojenském soudu pak odsouzen i se svou ženou k smrti.

Vůdce Rumunska

Po smrti Gheorghe Gheorgiu-Deje se Ceaușescu stal prvním tajemníkem Rumunské dělnické strany. První změny, které v tomto postě vykonal, bylo přejmenování Rumunské dělnické strany na Komunistickou stranu Rumunska, zavedení nové ústavy 21. srpna 1965 a prohlášení Rumunska Rumunskou socialistickou republikou namísto Rumunské lidové republiky. V 60. letech pozastavil Ceauşescu aktivní působení Rumunska ve Varšavské smlouvě, i když oficiálně zůstalo jejím členem. V roce 1966 se Ceauşescu setkal s Josipem Brozem Titem, aby projednali spolupráci mezi Rumunskem a Jugoslávií. V tomto roce byl také vydán dekret pojednávající o zákazu interrupcí, zvýšení daní pro bezdětné páry a jiných opatřeních, jejichž cílem bylo zvýšit porodnost a nárůst obyvatelstva v Rumunsku.

Ačkoli bylo Rumunsko na sovětské straně „železné opony“, Ceauşescu Sovětský svaz nerespektoval jako autoritu a snažil se o navázání styků se západní Evropou. Sovětům se vzdálil ještě víc, když roku 1967 navázal diplomatické styky s Německou spolkovou republikou. Při vojenském zásahu Varšavské smlouvy v Československu v roce 1968 (Pražské jaro) Ceauşescu odmítl participovat a tuto akci odsoudil podobně jako Sovětskou invazi do Afghánistánu v roce 1979. Na začátku srpna 1969 se Ceauşescu setkal s Richardem Nixonem, který navštívil Rumunsko jako první zemi v době svého úřadu prezidenta.

V roce 1971 podnikl Ceauşescu návštěvu Číny a KLDR, kde ho zaujal systém národní transformace, jak byl popsán v programu Korejské dělnické strany. V dubnu roku 1972 navštívil Egypt, kde se setkal s prezidentem Anwarem Sadatem a s Jásirem Arafatem. V roce 1974 byl vytvořen titul prezidenta republiky a doživotním prezidentem byl „zvolen“ právě Ceauşescu, který v tomto období začal dávat významné posty ve vládě svým nejbližším lidem, manželce, bratrům, synům a jiným lidem, kterým důvěřoval. Přibližně v tom období začal v Rumunsku proces systematizace, přesídlování samot a menších vesnic do měst, který vyvrcholil přebudováním hlavního města. Přibližně jedna pětina centra Bukurešti včetně kostelů a historických budov byla zdemolována a přebudována. Důsledek procesu systematizace byl vysoký zahraniční dluh Rumunska, který v roce 1979 dosáhl hodnoty přibližně deset miliard dolarů (peníze si Ceauşescu půjčoval od zemí Západu, protože díky jeho odporu vůči vojenskému zásahu v Československu v roce 1968 nabyly západní země dojem, že Rumunsko je protisovětsky orientované, proto se ho pokusily získat na svojí stranu, čímž se snažily o rozkol ve Varšavské smlouvě). Ceauşescu se to snažil vyřešit zvýšením exportu do zahraničí na úkor potřeb vlastního obyvatelstva, kterému postupem času začaly scházet potraviny, pohonné hmoty a další důležité komodity.

Aby se vyřešil vzrůstající hlad obyvatelstva, v roce 1981 byl znovu zaveden přídělový systém na potraviny. V roce 1984 Ceauşescu nechal zbourat část Bukurešti aby tam mohl být postaven Palác lidu, jedna z největších budov na světě, bývalé sídlo Ústředního výboru strany (ÚV RRS), v současnosti sídlo rumunského parlamentu.

Pád

Ceauşescovi se situace začala vymykat z rukou už roku 1987, kdy byl nucen vojensky potlačit protesty studentů v Jasech a dělníků v Brašově.

Vysoký dluh Rumunska se v roce 1989 konečně podařilo splatit, ale na úkor jeho obyvatelstva, což se později Ceauşescovi stalo osudným. Dne 16. prosince 1989 vypuklo v Temešváru povstání. Jeho roznětkou se stal László Tökés, farář evangelického reformovaného církevního sboru, jehož členové byli příslušníci maďarské menšiny. Tökés měl být policií odvlečen kvůli své kritice režimu, tomu se však členové jeho sboru snažili pokojnou cestou zabránit. Postupně se k nim přidávali další lidé, také mnoho Rumunů. Ti začali požadovat Ceauşescovu rezignaci, postupně se k nim přidávaly větší masy lidí, až nakonec byly rumunská armáda a tajná policie Securitate donuceny použít sílu na potlačení. K protestujícím se však přidali i dezertéři z armády a lidé z jiných částí Rumunska a Temešvár se 20. prosince 1989 dostal pod kontrolu demonstrantů.

Revoluce se postupně rozšířila i do Bukurešti, kde spříznění činitelé Securitate podněcovali masy lidí k odporu proti Ceauşescovu režimu. Protestující se shromáždili před budovou ústředního výboru. Ceauşescu se několikrát pokusil promluvit k davu, ale lidé nekompromisně žádali jeho odstoupení a když se 22. prosince 1989 k revoluci připojila i armáda, Ceauşescu se spolu s manželkou Elenou pokusil utéct v helikoptéře, která byla na střeše budovy výboru. Po dopadení a krátkém procesu, v kterém byli obviněni z genocidy a jiných zločinů, byli společně zastřeleni popravčí četou. V roce 2010 byly jejich ostatky exhumovány, aby byla zjištěna jejich pravá totožnost. Příbuzní si nebyli jisti, zda v hrobě leží skutečně ostatky diktátora.Později bylo prokázáno, že se skutečně jedná o jejich ostatky.

Kult osobnosti

Okolo Ceauşesca existoval rozsáhlý kult osobnosti, který se blížil například kultu Josifa Stalina či Envera Hodži. Tím byli ovlivněni v prvé řadě např. i domácí umělci – ti měli v podstatě dvě možnosti: živořit, nebo vůdce země podpořit a velebit. Oslavná díla vznikala jako na běžícím pásu. Malíři malovali nevkusná plátna „milovaného vůdce lidu“, architekti stavěli paláce za obrovské peníze v době, kdy ekonomická výkonnost země nevzrůstala, ba dokonce klesala (byl nedostatek paliv a fungoval přídělový systém). Na vše dohlížela všemocná Securitate s rozvětvenou sítí agentů.

Zahraničí

V západní Evropě i USA byl kupodivu Ceauşescu poměrně oblíben, především pro jeho kritiku invaze do Československa a Afghánistánu. Západ v něm viděl jakéhosi trojského koně uvnitř Varšavské smlouvy – důvodem byla především jeho relativní nezávislost na SSSR; v Rumunsku například nebyly sovětské základny, omezena byla též ale i hospodářská spolupráce s východním sousedem republiky.

Nicolae Ceauşescu se Moskvě postavil i v otázce účasti na LOH 1984. Rumunsko bylo jediným členem sovětského bloku, které odmítlo bojkotovat Olympijské hry v Los Angeles, a rumunská výprava za to při slavnostním zahájení sklidila obrovské ovace.

Politická setkání

• Britská královna Alžběta II. a Ceauşescu v Buckinghamském paláci (1978)

• Setkání se severokorejským komunistickým revolucionářem, Kim Ir-senem kolem roku 1971

• Ceauşescu se svým budoucím nástupcem, Ionem Iliescem (1976)

• Ceauşescu a Juan Carlos I., tehdejší i současný španělský král, foceno v roce 1979

Zdroj: Wikipedia.org